Tomáš Becket - 2. část

29. 12. 2011 0:00
Rubrika: svatí

Pokračování předcházejícího článku.


Becket žil jako obyčejný duchovní v cisterciáckém klášteře vPontigny. Mezitím se Jindřich pokoušel získat na svou stranu povolnější anglické biskupy, což se mu částečně dařilo. Jeden z nich - biskup z Yorku - dokonce korunoval Jindřichova syna za spoluvladaře a následníka, což bylo dosud výsadou canterburského arcibiskupa.

Po šesti letech vyjednávání se francouzské a papežské diplomacii podařilo dosáhnout toho, že se král s arcibiskupem formálně smířili a Tomáš se směl vrátit do Anglie. Do Canterbury dorazil na počátku zimy roku 1170.

Další konflikty na sebe však nedaly dlouho čekat. Becket s papežovým pověřením exkomunikoval duchovní, kteří se za jeho nepřítomnosti postavili proti němu, i šlechtice, kteří využili situace a porušili práva církve. Když se to dozvěděl král Jindřich, byl bez sebe vzteky. Ve slabé chvíli vyřkl slova, která se stala impulsem k následující tragédii. Prameny mu vkládají do úst výkřik:

„Kdo mě zbaví toho protivného kněze?"

Čtyři šlechtici z královy družiny si jej vzali k srdci a vydali se na cestu do Canterbury. Dorazili tam 29. prosince roku 1170.

Takto popisuje mnich jménem Edward Grim, Becketův průvodce, co se 29. prosince 1170 v čase nešpor v canterburské katedrále odehrávalo:

»Poté co mniši provedli Tomáše dveřmi kostela, vtrhli za nimi čtyři ozbrojení rytíři. S nimi přišel i jistý podjáhen Hugo, člověk bez úcty k Bohu a světcům; tím, že je následoval, schvaloval jejich čin. Když svatý arcibiskup vstoupil do katedrály, mniši, kteří chválili Boha, přerušili nešpory - s nimiž začali slavit Boha - a seběhli se ke svému otci, o němž slyšeli, že je mrtev, avšak viděli ho živého a nezraněného. Spěchali zavřít vrata chrámu, aby nepřátelům zabránili v biskupově vraždě, ale Boží muž se k nim otočil a přikázal, aby vrata zůstala otevřena.

„Není správné, aby se dům modlitby, Kristův chrám stal pevností. I když není uzavřen, slouží jako opevnění svému lidu. Zvítězíme nad nepřítelem spíše utrpením než bojem. A přicházíme trpět, nikoli stavět se na odpor."

Svatokrádežníci vstoupili bez zaváhání do domu pokoje a smíření s tasenými meči. Samotný pohled na ně i potřásání zbraněmi nahánělo přihlížejícím nemalou hrůzu. Zcela zmatený lid, který se účastnil nešpor, se seběhl k vražedné podívané. Rytíři přistoupili a vztekle vykřikli:

„Kde je Tomáš Becket, zrádce krále a království?"

Nikdo neodpověděl. Vykřikli hlasitěji:

„Kde je arcibiskup?"

On, neotřesen, podle slov Písma „spravedlivý je statečný jako lev, beze všech obav", sestoupil se schodů, kde ho zdržovali mniši ve strachu před rytíři, a jasným hlasem odpověděl:

„Zde stojím - nejsem zrádce krále, ale kněz. Proč mě hledáte? Zde stojím připraven trpět ve jménu Toho, jenž mě vykoupil svou krví. Ať Bůh nedopustí, abych uprchl před vašimi meči nebo odstoupil od spravedlnosti."

S těmito slovy se u paty sloupu otočil vpravo. Na jedné straně byl oltář svaté Matky Boží, na druhé straně oltář svatého vyznavače Benedikta - povzbuzen jejich příkladem a modlitbami měl být ukřižován pro svět a jeho chtíče. Vše, co mu vrazi učinili, vydržel s takovou stálostí ducha, že se zdálo, jako by vůbec nebyl z masa a kostí. Vrazi na něj doráželi:

„Uděl absoluci a přijmi do plného společenství ty, které jsi exkomunikoval, a vrať úřad těm, které j si suspendoval." Tomáš jim odpověděl:

„Nekonali pokání, proto jim neudělím absoluci." Odpověděli:

„Pak zemřeš a vytrpíš si, co sis zasloužil." A on jim řekl:

„Jsem připraven zemřít pro svého Pána, aby z mé krve získala církev mír a svobodu. Ale ve jménu Všemohoucího Boha vám zakazuji jakkoliv ublížit mým lidem, duchovním i laikům."

Takto se slavný mučedník svědomitě a prozíravě staral o své lidi, aby žádný z nich nedošel úhony. Bylo to správné, že voják Páně a mučedník Spasitele měl na paměti jeho slova: „Hledáte-li mě, nechte ostatní odejít." Rychle na něj vložili svatokrádežné ruce, hrubě s ním cloumali a strkali ven z chrámových zdí, jako by ho chtěli zabít nebo odvléci jako vězně, jak později vyznávali. Nedal se však snadno odtrhnout od sloupu a jednoho z rytířů odstrčil se slovy:

„Nedotýkej se mě, Rainalde; ty jsi mi povinen věrností a poslušností; ty, který z hlouposti následuješ své spoluviníky."

Takový odpor rozčílil toho rytíře k nepríčetnosti. Rozmáchl se mečem proti jeho temeni se slovy:

„Nejsem ti povinen žádnou věrností ani poslušností, která se protiví věrnosti mému pánu králi."

Svatý mučedník viděl, že hodina, kdy dokončí svůj ubohý pozemský život, je na dosah a že vtom příštím mu Bůh přislíbil korunu nesmrtelnosti. Sklonil svou šíji jako při modlitbě, pozdvihl sepjaté ruce a svěřil sebe a církev Bohu, Panně Marii a svatému mučedníku Divišovi. Sotva jen domluvil, bezbožný rytíř v obavě, aby lid Tomáše nezachránil a on neunikl živý, se na něj náhle vrhl a zranil ho mečem na hlavě, posvátným olejem zasvěcené Bohu. Pisatel těchto slov stál pevně spolu se svatým arcibiskupem a držel ho v náručí, dokud mu meč neuťal ruku, kterou vztáhl proti útočníkovi. Všichni ostatní duchovní a mniši uprchli. Další rána zasáhla hlavu svatého mučedníka, on však zůstal pevný. Až po třetí ráně klesl na kolena a lokty a nabídl se jako živá oběť s tichými slovy:

„Pro jméno Ježíšovo a pro záštitu církve jsem připraven přijmout smrt."

Pak mu třetí rytíř mečem roztříštil hlavu, zatímco čtvrtý odháněl lidi, kteří se shromažďovali kolem, aby ostatní rytíři mohli dokonat vraždu. Klerik, který přišel spolu s rytíři, pak šlápl na krk svatému knězi a vzácnému mučedníku se slovy:

„Můžeme odsud odejít, páni rytíři; už nevstane."

Avšak při všech těchto neuvěřitelných věcech prokázal svatý mučedník obdivuhodnou vytrvalost. Jeho ruka ani jeho šat nenaznačovaly, že se staví vrahům na odpor, jak se často stává při lidské slabosti. Když byl napaden, nevydal ze sebe hlásku, výkřik ani povzdech, ani znamení jakékoli bolesti. Stále držel svou hlavu skloněnou před tasenými meči. Zatímco jeho tělo leželo v tratolišti krve na zemi jako při modlitbě, jeho duše vstoupila do Abrahamova lůna. Překonal sám sebe v lásce ke Stvořiteli a v touze po nebeských slastech snadno přetrval veškerou bolest a veškeré zlo, které mu vrazi mohli učinit. Tak neohroženě, oddaně a statečně nabídl sám sebe v oběť. Tak svatý mučedník dokončil svůj boj za záchranu ostatních, aby dědičné tradice a výsady církve byly zachovány.«

Když se král Jindřich dozvěděl, jak si rytíři vyložili jeho neuvážená slova, hořce toho litoval. Svůj podíl na tom měla i exkomunikace, kterou na něj uvalil papež. Jindřich konal veřejné pokání, dokonce se nechal na Becketově hrobě bičovat. Velice záhy - již roku 1173 -byl Tomáš Becket kanonizován.

Jeho hrob se stal jedním z nej oblíbenějších poutních míst. Chaucerovy Canterburské povídky se odehrávají právě na pouti ke hrobu svatého Tomáše. V celé Anglii mu byla vzdávána úcta až do roku 1538. Tehdy král Jindřich VIII., zakladatel anglikánské církve, předvolal Becketa před soud pro velezradu, odsoudil ho v nepřítomnosti a dal jeho hrob zničit.

Odkaz Tomáše Becketa však nezanikl; jeho život a smrt byly inspirací pro mnoho literárních a dramatických děl. Jmenujme především drama Tomáš Becket aneb Cest Boží francouzského autora Jeana Anouilhe, mystérium Vražda v katedrále Angličana Thomase Stearnse Eliota či knihu Král a světec švýcarského prozaika Conrada Ferdinanda Meyera.

A samozřejmě nesmíme zapomenout na to, že bez ohledu na zmatky dějin, závist mocných, odpor králů a nestálost lidu je Tomáš Becket navěky světcem, který se za nás přimlouvá před tváří Všemohoucího. Církev slaví jeho památku v den jeho mučednické smrti, 29. prosince.

/Zdeněk Drštka/

Zobrazeno 2579×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka