Václav Havel

Kdysi na sklonku osmdesátých let cestovali po jedné československé silnici český hostitel a americký host. Cestou vzali jakéhosi stopaře středního věku, a postupně se s ním dali do řeči. Mimo jiné se jim přiznal, že u sebe pro jistotu pořád nosí zubní kartáček.

Není si totiž jist, kdy ho zatknou. Docela milý, zábavný pán.

Kdysi na počátku devadesátých let se onen americký host spojil se svým českým hostitelem, povídali si o kdečem, a přišla řeč i na onu epizodu se stopařem. „Viděls ho pak ještě někdy? Nemohli bychom pro něho něco udělat?“ ptal se Američan. „Asi ne. Víš, on je teď u nás prezidentem.“

1. ledna roku 1990 zazněla z televize slova nového prezidenta tenkrát ještě Československé socialistické republiky; v úřadě byl tehdy čtvrtý den. Bylo mi tehdy necelých deset let, přesto jsem pochopil, že se děje něco neobvyklého: „Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal.“

Odpor vůči lži provázel Václava Havla od prvopočátku jeho veřejného působení. Kdekdo si ještě pamatuje heslo, jež provázelo přelomové události listopadu roku 1989 a doby následující – Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ovšem; pro mnohé se také tento slovní obrat stal důvodem k posměchu. Dnes jako před časem jsou terčem jedovatých výpadů takzvaní „pravdoláskaři“ – ti, kdo nepokládají hodnoty, jež nelze změřit, zvážit a hlavně finančně zhodnotit, za zbytečnou „nadstavbu“ nad „ekonomickou základnou“. Pro nás, kteří doufáme, že „poznáme pravdu, a pravda nás osvobodí“ (Jan 8,32), a kteří věříme, že „naplněním zákona je láska“ (Řím 13,10), však to nejsou a nemohou být prázdná slova. A krom toho – spolu se sv. Tomášem Akvinským můžeme být přesvědčeni, že „pravda, ať ji říká kdokoliv, je z Ducha Svatého“.

V půli dubna téhož roku došlo k dosud nepředstavitelné události: do Československa, do země, která měla za sebou čtyřicet let komunistické totality, do jakéhosi „skansenu ateismu“ přiletěl na oficiální návštěvu tehdejší papež Jan Pavel II. Vzpomínám si matně na slova, kterými ho vítal tehdejší československý prezident Václav Havel: „Vaše Svatosti, milí spoluobčané, nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží. Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že budu dnes odpoledne účastníkem zázraku: na tomtéž místě, kde se před pěti měsíci - v den, kdy jsme se radovali ze svatořečení Anežky České - rozhodovalo o budoucnosti naší země, bude dnes hlava katolické církve sloužit mši svatou a pravděpodobně děkovat naší světici za její přímluvu u toho, kdo má ve svých rukou tajemný běh všech věcí. Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: do země zdevastované ideologií nenávisti přijíždí posel lásky; do země zdevastované vládou nevzdělanců přijíždí živoucí symbol vzdělanosti; do země donedávna ničené ideou konfrontace a rozdělení světa přijíždí posel míru, dialogu, vzájemné tolerance, úcty a laskavého porozumění, zvěstovatel bratrské jednoty v různosti. Po dlouhá desítiletí byl z naší vlasti vyháněn duch. Mám tu čest být svědkem okamžiku, kdy její půdu líbá apoštol duchovnosti. Vaše Svatosti, vítám Vás v Československu!“

V říjnu roku 1990 navštívil – již poněkolikáté – Václav Havel Brno. Účastnil se zde slavnostního představení svého dramatu Asanace. Mí rodiče mohli být přitom, můj dědeček v této inscenaci hrál. Téhož dne byl Václav Klaus v Praze zvolen prvním (a posledním) předsedou Občanského fóra. Když tuto zprávu oznámili v divadelním klubu Václavu Havlovi, složil hlavu do dlaní, smutně zavrtěl hlavou a povzdechl si: „A on mi rukoudáním slíbil, že tu funkci nevezme…“ Václav Havel byl totiž člověk, který věřil danému slovu.

Vzpomínám si na události před dvaceti lety, kdy se rozpadalo Československo. Tehdy v půli roku 1992 abdikoval Václav Havel na úřad prezidenta ČSFR; nechtěl se účastnit nechutných politických tahanic kolem očekávaného rozpadu státu, se kterým spojil svůj život v pozici nejvyššího úřadu. Vzpomínám si na pokus zvolit jej znovu do úřadu; ani v jednom kole se nepodařilo získat dostatek hlasů mezi slovenskými poslanci Sněmovny národů. Československo tedy dožilo poslední půlrok své existence bez hlavy státu.

Rozdělení Československa se Václav Havel pokoušel zabránit. Spolu se svými přáteli a dalšími lidmi názorově blízkými se pokoušel peticemi a jinými prostředky přimět vedoucí představitele státu k vypsání referenda o budoucnosti Československa. Neuspěl; státu již tehdy vládli politici odmítající vměšování se obyčejných lidí do veřejného života jinak než jednou za čas ve volbách. A vzpomínám si dobře, že právě Václav Havel se často zastával takzvané „občanské společnosti“, v níž má člověk a občan právo a možnost vyjadřovat se k záležitostem, které se ho bezprostředně týkají – tak, jak je to standardní ve vyspělých západních demokraciích.

Vzpomínám si také, jak rozpačitě se v druhé půli roku 1992 o Václavu Havlovi vyjadřovaly sdělovací prostředky. Byly totiž zvyklé spojovat jeho jméno s titulem či úřadem – a ten jim najednou chyběl. Pojem „exprezident“ tenkrát ještě nebyl zažitý, a tak se v titulcích, článcích a reportážích objevoval „občan Václav Havel“.

Vzpomínám si na přelom 20. a 21. století. Václav Havel byl tehdy již podruhé prezidentem České republiky. V této zemi se tehdy o vládu dělily dvě nejsilnější politické strany, které se vysmály do tváře svým voličům takzvanou „opoziční smlouvou“, získaly pohodlnou většinu v Parlamentu a pokoušely se přetvořit český volební systém v systém dvou stran. Právě díky iniciativě Václava Havla a jeho lidí se podařilo Ústavnímu soudu tyto pokusy zarazit, byť ne zcela zvrátit.

Vzpomínám si také na dobu kolem vstupu České republiky do Evropské unie. Váhal jsem, jak (a zda vůbec) mám hlasovat v referendu, vypsaném při této příležitosti. Byl to mimo jiné názor Václava Havla, tehdy již bývalého prezidenta, který mě přesvědčil o hlasu pro. A nejen v této otázce pro mě byl názor Václava Havla nikoli sice neomylným, avšak zcela jistě závažným vodítkem pro orientaci ve věcech veřejných. Byl to Václav Havel, který kladl důraz na to, aby „strana a vláda“ brala ohled na názory nepolitických uskupení, občanských sdruţení a v neposlední řadě také církví a náboţenských společností – navzdory těm, kdo degradovali mou církev na „spolek zahrádkářů“. A byla to také má církev, která setrvala s Václavem Havlem aţ do konce – v osobě sestry kongregace sv. Karla Boromejského.

A vzpomínám také na Vánoce roku 1991. Asi čtvrt roku před nimi jsem dostal zvláštní nápad – napíšu panu prezidentovi přání k 55. narozeninám. Nápad jsem uskutečnil, ale nic mimořádného jsem od toho nečekal. A ejhle – asi za tři týdny jsem dostal dopis z prezidentské kanceláře s poděkováním a vlastnoručním podpisem prezidenta republiky. Možná se tomu zasmějete. Ale něco takového bylo před Listopadem, v době „rudých polobohů“, zcela vyloučeno. A teď – prezident republiky podepíše poděkování jedenáctiletému děcku za to, že mu přeje k narozeninám…

Tím to neskončilo. Koncem listopadu jsem dostal další dopis. Že prý „pan prezident chce pozvat na Pražský hrad děti, které mu napsaly k narozeninám, na společný vánoční večer“. A tak jsme se s maminkou vypravili do Prahy. Václav Havel, prezident Československa, mě s dalšími dětmi přijal ve Španělském sále a osobně mi popřál k Vánocům. Jeho vánoční dárek mám dodnes schovaný.

Je to dvacet let. Blíţí se znovu Vánoce a já už vím, že na tomto světě si s Václavem Havlem už ruku nepodám. Ale při vzpomínce na ony Vánoce tenkrát v mém dětství, před dvěma desetiletími, při vzpomínce na všechno, čím se promítl jeho život do života mého, věřím a doufám, že se setkáme před Boží tváří. S Janem Zahradníčkem řečeno:

Aby se tak Evropa vrátila k své první lásce
holdujíc Beránkovi
aby se tak můj národ vrátil
svatý Václave
Abychom na všech stranách s královstvím Božím hraničili
a hnáni k tobě strachem, jenž vábí, láskou, jež se třese
abychom na poušti nepřítomnosti slávy tvé
nezabloudili
ó Kriste
jak blížíš se mezi svícny
První i Poslední, co od smrti klíče máš
Cesto, po níž se rozběhnou
beránci s vlky
tam –

Zdeněk Drštka

Václav Havel zemřel 18. prosince roku 2011.