První český prezident

Nejsem, nikdy jsem nebyl a ani nemám ctižádost stát se politikem, řekl Václav Havel zahraničnímu novináři při návratu z vězení. Dnes je to téměř dvacet let, co byl Václav Havel zvolen 1. českým prezidentem.

Narodil se 5. 10. 1936 v přední pražské podnikatelské rodině, masarykovsky orientované, s rozsáhlými kulturními a uměleckými styky. V roce 1954 Václav Havel maturoval na večerním gymnáziu a v r. 1966 absolvoval dramaturgii na DAMU.
V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou. Po osmileté známosti se vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.
V padesátých letech se naplno věnoval literatuře a divadlu. V letech šedesátých pracoval v divadle Na zábradlí jako jevištní technik a dramaturg.  Napsal dvě hry Zahradní slavnost a Vyrozumění, které v sobě skrývaly výsměch politickému systému. Byly uvedeny v divadle Na Zábradlí a díky nim se dostal do popředí zájmu kulturní veřejnosti.
První střet s komunistickým systémem přišel v roce 1965, kdy  usiloval o záchranu nemarxistického  literárního časopisu Tvář, jehož byl členem. Vstoupil také do Svazu československých spisovatelů.  Během Pražského jara se plně účastnil kulturního i společenského dění.
V dubnu  1968 uveřejnil článek, který jasně definoval jeho postoj v tehdejších diskuzích. „Jedinou zárukou demokracie je možnost volby alespoň ze dvou rovnoprávných a na sobě nezávislých politických sil; je nutné politicko-morální uznání nekomunistických stanovisek.“  Po srpnu 1968 se účastnil protiokupačních a protinormalizačních aktivit.
Od roku 1968 působil ve svobodném povolání, kromě roku 1974, kdy pracoval jako dělník v pivovaře, což ho inspirovalo k další společenskokritické hře Audience.  Od 70. Let se významně podílel na opoziční kulturně politické činnosti a roku 1977 byl jedním z iniciátorů Charty 77. S J. Patočkou  a J. Hájkem byl jejich prvním mluvčím. Ve vyšetřovací vazbě se této funkce vzdal a znovu byl mluvčím na přelomu let 1978-1979.
V roce 1979 založil Výbor pro ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a v roce 1979 byl za činnost v něm odsouzen do vězení. V roce 1983 jej kvůli zdravotnímu stavu propustili z vězení.
Po návratu z vězení pokračoval ve formulování koncepce antipolitické politiky jako praktikované morálky, k němuž ho dovedl neúspěch Charty 77. Postupně se stával, především v zahraničí, nejznámějším českým disidentem.
Když se v roce 1989 začal hroutit komunistický režim, ovládla Občanské fórum skupina chartistů kolem Václava Havla. Ta odmítla politický program rázného skoncování s režimem. Tlak veřejnosti byl však obrovský a vedl k tomu, že Václav Havel byl 29. 12. 1989 zvolen československým prezidentem. V kampani, která byla vedená doma i ze zahraničí získal mimořádnou autoritu a po půl roce, 5. 7. 1989, byl zvolen znovu.
V roce 1990 přivítal na Hradě papeže Jana Pavla II.
Funkční období končilo v roce 1992, kdy bylo Československo na pokraji rozpadu. Když v létě 1992 neprošel při nové prezidentské volbě, abdikoval v červenci na zbytek funkčního období. Prezidentem České republiky byl zvolen 6. ledna 1993. V obtížné vnitropolitické situaci je v roce 1998 znovu zvolen prezidentem ČR.
Koncem ledna 1996 zemřela po dlouhé nemoci Havlova manželka Olga. Za necelý rok poté se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou.
Během svého prezidentského úřadu udělil několik stovek státních vyznamenání. Do ekonomických, právních a institucionálních změn Václav Havel příliš nezasahoval, zato v personálních záležitostech uplatňoval svůj obrovský vliv.Za dobu svého prezidentství se stal nositelem několika vyznamenání, cen a čestných doktorátů.
Po odchodu z vysoké politiky se věnuje dodržování lidských práv  ve světě a literární agendě. Jako spoluzakladatel Nadace Václava a Dagmar  Havlových Vize'97 podporuje  řadu humanitárních, zdravotních a vzdělávacích projektů.
22. 3. 2011 měl premiéru film Odcházení, který byl natočen podle jeho stejnojmenné  divadelní hry. Jedno z jeho posledních veřejných vystoupení bylo setkání s tibetským dalajlamou.
Zemřel  18. 12. 2011 na Hrádečku.

Zdroje
http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php
http://vaclavhavel.cz/index.php?sec=1&id=1
Churaň, Milan a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Praha : Libri, 1994. 1. vydání. ISBN 80-901579-5-5