"Poprvé jsem potkal Otu Mádra v březnu roku 1968 na památné schůzce několika desítek katolických intelektuálů v bytě u Kaplanů, kterým prakticky začalo Pražské jaro pro českou katolickou církev. Kněz s ušlechtilou asketickou tváří si mne prohlédl ostřížím pohledem a „provedl se mnou výslech formou přátelského pohovoru“ a hned si vše poznamenal do svého notýsku. „Teď jsi teprve katolík“, řekli mi pak přátelé, „to byl pater Mádr, který má ve svém notýsku zapsané všechny katolíky s šifrovanými údaji o tom, k čemu jsou použitelní.“ Jeho vášní a zároveň charismatem bylo organizování a propojování lidí.
Každé setkání s ním znamenalo dostat nové úkoly. Stále tkal konspirační sítě, stále něco připravoval a plánoval, sbíral a vyhodnocoval informace. Dělal to prý i ve vězení, když mu hrozil trest smrti a pak celá léta v „ilegalitě“ do roku 1968. V Pražském jaru se ukázalo, že je prakticky jediný, kdo má dokonalý přehled o situaci a „kádrových rezervách“, kdo je sám připraven a má věci do detailu promyšlené. Dal se do organizování vydavatelské i vzdělávací činnosti, stal se hlavním poradcem biskupského sboru, jako šedá eminence koordinoval prakticky veškeré dění v církvi. Kromě toho začal přednášet na teologické fakultě a byl jedním z prvních, kdo opatrně, ale fundovaně a systematicky začali kandidáty kněžství seznamovat s bohatstvím nových důrazů pokoncilní teologie. Když měl nastoupit do duchovní správy, šel jako voják tam, kam byl poslán." takto vzpomíná na Otu Mádra prof. Tomáš Halík a celý článek najdete na
Když jsme po revoluci šla do Českých Budějovic studovat teologii, věděla jsem pouze o dvou č
eskýc
h teolozích - Otu Mádrovi a Josefu Zvěřinovi. Dokonce jsem se s Otou Mádrem sešla na jedné teologické konferenci. Navzdory dlouholetému pobytu v komunistickém žaláři se dožil vysokého věku - 94 let.
V roce 2006 poskytl Oto Mádr rozhovor Katolickému týdeníku, kde mluví o svém kněžství, o vězení, o životě podzemní církve za totality.
Bylo možné ve vězeňských podmínkách provádět pastoraci?
Na Mírově jsme se snažili o tajnou pastoraci – sloužení mší, zpovídání, někdy i křty. Samozřejmě jsme podporovali i skupinky věřících laiků na celách. Posílali jsme jim lístečky s duchovními tématy - Josef Zvěřina například něco z dějin umění, jiní zase z teologie či filozofie.
V roce 1960 Vás eskortovali do Valdic...
Nejprve jsem seděl jako „zvlášť nebezpečný“ dva roky na samotkách a teprve pak mě pustili mezi ostatní vězně. Pracoval jsem na brusírně s dalšími spolubratry, u jednoho brusu s Josefem Zvěřinou. Ty kriminály byly skutečně krásná doba v duchovním smyslu, jako kněží jsme se snažili být si co nejlepšími přáteli a pomáhat si. Byli jsme na jedné palubě. S členy ostatních křesťanských církví jsme drželi pohromadě a byli si bratry - tady se formovala ekumena. Sloužili jsme třeba podle katolického ritu a ostatní se také účastnili.
Co přineslo podle vás mučednické období 50. a 60. let církvi?
Velmi mnoho. Tato utrpení i obdarování nejsou vyčíslitelná. Ve vězeních a pracovních táborech byly křty, konverze, zpovědi a duchovní rozhovory. Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti. Mohli jsme se přiblížit k obyčejným lidem. Díky za ten tvrdý čas milosti.
Oto Mádr zemřel v loňském roce. Byl to nejen velký člověk, kněz a teolog, byl to i mučedník.
A jak se zpívá v jedné písni: "Krev mučedníků dává nám sílu s Ježíšem žít, pro něj zemřít."
Vy, mladí, už žijete ve svobodné zemi, kde vás nikdo pro víru nepronásleduje. Nepromarněte tento velký dar.
Doporučená četba: Vlček - Kříž jsem hlásal, kříž jsem snášel(KNA)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.