Pod starou pleší ten samý šibalský duch.

Výrazný smysl pro humor; laskavý vtip, který situaci k neunesení povalí na lopatky;

jak řekl jeden z jeho farníků: "umí tak samozřejmě přecházet z posvátného do legračna" – to byly charakteristické rysy osobnosti Mons. Antonína Bradny, který zemřel v neděli 19. února 2006 v Roudnici nad Labem.

Antonín Bradna se narodil 26. listopadu 1922 v Čakovicích. Vystudoval jezuitské gymnázium v Praze - Bubenči a teologickou fakultu v Praze. Kněžské svěcení přijal 20. června 1948. Působil ve farnostech Černouček, Dolní Žandov, Velvary. Dvakrát byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu komunistickou justicí odsouzen. Vězněn byl 12 let v Ostravě, Leopoldově a ve Valdicích. Po propuštění v letech 1964 - 68 pracoval v dělnických povoláních. Od konce šedesátých let působil na Arcibiskupství pražském na Hradčanech a úzce spolupracoval s pražským biskupem - administrátorem Mons. Františkem Tomáškem. Od roku 1971 do své smrti byl duchovním správcem farnosti Budyně nad Ohří a vždy několik let v dalších farnostech vikariátu Podpřipsko – Doksany, Charvatce, Dolánky, Ječovice, Počaply u Terezína, Nížebohy, Račiněves.
Zdroj:
http://www.apha.cz/archiv-clanku/zemrel-msgre-antonin-bradna/

„I přes zdi kriminálu jsem své blízké cítil a vnímal. Zvlášť na samotce. Byl jsem sám fyzicky, ale nikoli duchovně. Cítil jsem kolem sebe teplo rodičů a přátel. Moji strýcové už byli mrtví i někteří kněží z naší farnosti, a přesto se se mnou spojovali. Otokar Březina přesně píše: ´Svatí a spravedliví našeho rodu přicházejí k nám z dálav věčnosti milostiplní...´ To je prorocké slovo básníků...“ uvedl Antonín Bradna ve své knize „Zaradoval jsem se“ :

Jak mám hodnotit svůj život,
aby to nebyla fráze?
Mám v srdci "radost a veselí",
ovšem vím, že poslední slovo
bude mít věčný soudce.
Doufám v jeho milosrdenství.

Hrst vzpomínek na „Tondu Bradnu“ na webu Katolického týdeníku, z nichž vybírám:

Klid Boží
Monsignor Bradna připomínal románský pilíř - když se vše kolem hroutilo a drolilo, on nesl klenbu, věrně a neochvějně svědčil o Boží blízkosti v Kristu. V čase zkoušek: maturoval za války, prožil dvanáctiletý kriminál s dlouhou betonovou surovostí samotek, zázračně se vysekal ze smrtelné nemoci a jako budyňský plebán pokorně sloužil v časech postmoderně zjančených. Nebo byl prastarým dubem - fyzickou konstrukcí, hlubokým hlasem i duchovní podstatou. Vichry časovosti přelomí větévku, s kmenem však nehnou. Přesvědčivá pevnost víry, zakořeněnost v evropské kultuře, klidnost, vtipný nadhled nad hemžením světa. Těšitel mnoha škobrtajících. Opíral se o tenkou hůl, byl oporou mnohým. Bradnovy nezdlouhavé jadrné promluvy mířily k podstatě, jeho mlčení mělo váhu. Podřipsko se pro něj stalo nejdříve vyhnanstvím, aby se proměnilo v domov. V posledních letech připomínal moudrého rabína z nějakého zapadlého haličského koutu - věděl o světě, člověku, úchvatech i o jeho temných jámách víc, než kdyby povykoval ve velkoměstech a na křižovatkách. Říkal, že je na smrt připraven. Vybavuji si teď společné chvíle. Třeba: po velkopátečních obřadech v Charvatcích si sedá na lavičku před gotickým kostelem, jarní teplé světlo, raší první tráva a kvítka, a kolem něho se honí několik dětí. Jakési tiché bezpečí proudí z celé té chvíle, jako kdyby se právě pročišťoval svět - monsignor uprostřed, vše plyne tak jak má, nemusíme se ničeho bát. Nebo úplně všední, pravidelné: zvoním u budyňských farních dveří, za chvíli se nahoře v patře otevírá okno: „To jsou k nám hosti!“ a ke mně letí svazek velkých klíčů k odemčení.
Monsignor teď vyměnil faru za nebeský Jeruzalém. Kéž nám nepřestává posílat klíče od dveří, které vedou do Boží hlubiny.
Miloš Doležal

Z které vzpomínky pochází nadpis tohoto příspěvku? ;-D