Událost dne

signály.cz » Událost dne » Fantastická symfonie

Fantastická symfonie

8. 3. 2012 9:02

Rubrika: osobnosti

8. března 1869 umírá v Paříži ve věku 66 let skladatel, jehož tvorba výrazně poznamenala hudební vývoj, Hector Berlioz.

Tvorba Hectora Berlioze se vyznačovala hlubokým a zásadním novátorstvím, bojem proti formalismu a bezmyšlenkovosti v umění. Častokrát se ve starší literatuře setkáváme s hodnocením Berlioze ne jako skladatele a dirigenta, ale především jako spisovatele. Ne bezdůvodně, protože jeho literární dílo s dvěma svazky pamětí obsahuje listy, novely, kritiky, referáty a teoretické studie. Berlioz projevil literární talent, ale byl hlavně skladatelem, tvůrcem nové romantické hudební řeči, která vedla k upevnění zásad moderní hudby. Bol zakladatelem programového symfonismu - spojoval hudbu s vynikajícími díly světové literatury (W. Shakespeare, G. Byron, J. W. Goethe). Bol neoblomným stoupencem programové hudby (tzn. aby se pomocí konkrétního obsahu, vyjádřitelného slovy, stala přístupnou pro každého). Berlioz vyvolal takřka převrat v orchestrálním myšlení.
Berlioze na jedné straně charakterizuje občanský zápal a romantický individualismus, silná citlivost k dojmům, hluboké prožívaní problémů své současnosti, angažovanost pro společenské věci, ale na druhou stranu se posléze stáhnul do svého uměleckého světa nebo biblické idyličnosti. Základní význam Berlioze však spočívá v novátorství jeho uměleckých snah.

Život a dílo
Hector Berlioz se narodil 11. prosince 1803. Jeho otec byl lékař. Otec si přál, aby se stal také lékařem jako on, a tak v mládí dostal Hector dobré základní vzdělání – hudba však byla rodiči brána jen jako zájmová činnost. V Paříži na něj silně zapůsobili Gluckovy skladby, které nakonec rozhodly o Berliozově orientaci k hudebnímu dramatu. To však znamenalo mj. rozchod s rodiči a počátek hmotných starostí. V roce 182 začal studovat na konzervatoři. Jeho studium však nemělo uspokojivé výsledky. Na Hectora v té to době silně působilo dramatické umění Shakespeara a Beethovenovy symfonie.
Prvním dílem jeho umělecké zralosti se stala Fantastická symfonie (1830), která je současně jeho nejcharakterističtější skladbou. Během revoluce se zbraní v rukách i on vyšel do ulic a z plna hrdla zpíval Marsaillaisu. Pod vlivem revoluce ji také složil jako instrumentální skladbu pro velký orchestr a dva sbory s poznámkou: „Pro všechny, co mají hlas, srdce a krev v žilách”.
Za kantátu Sardanapal získal Římskou cenu, která mu zabezpečila studium hudby v Itálii. Pobyt v Itálii se odrazil i v jeho dílech: v symfoniích - Harold v Itálii (podle Byrona), Romeo a Julie (podle Shakespeara) a Král Lear (Skahespeare) - jsou to v podstatě symfonické básně. Dobová karikatura - pařížští posluchači prchají před Berliozovou hudbou
Po návratu do Paříže se věnoval skladbě a dirigování. Nedosáhl však širokého uznání - vášnivá, nepokojná novátorská hudba nevyhovovala vkusu pařížských posluchačů. Aby si zabezpečil aspoň minimální příjmy začal psát fejetony do časopisu Journal de Debats. V roce 1838 složil velkolepé Rekviem. Provedení tohoto díla nebylo úspěšné - uznání dosáhl až v Rusku roku 1841.
Od roku 1843 podnikal koncertní turné v zahraničí, mj. i do Prahy . V roce 1848 zazněla poprvé dramatická legenda Faustovo prokletí (na námět Goethova Fausta). Zde se objevuje známý Rákoczyho pochod.
V roce 1852 se stal knihovníkem na pařížské konzervatoři. Roku 1854 napsal trojdílné oratorium Ježíšovo dětství; v letech 1856-58 dvojoperu Trójané. O několika svých návštěvách Prahy se nadšeně vyjadřuje ve svých dopisech.
Zemřel v Paříži 8. března 1869.

Fantastická symfonie

Toto dílo vzniklo roku 1829, ale jeho premiéra se uskutečnila až v roce 1830. Úspěch Fantastické symfonie byl velký. Symfonie dostala podtitul „Epizoda z umělcova života”. Byla inspirovaná vroucí láskou k herečce Harriet Smithsonové, která se posléze stala Berliozovou první manželkou.
Při koncipovaní Fantastické symfonie si skladatel vymyslel zvláštní pořadí nálad, které spojil do souvislého děje. V úvodu Berlioz uvádí, že umělec na začátku této skladby použil se sebvražedným úmyslem opium, takže celé dílo je vlastně mohutným fantastickým snem. Když však chtěl Berlioz v symfonii zobrazit zvláštní duševní stavy, musel si kromě uceleného programu vytvořit také čistě hudební prvky a podle nich udělat syntézu díla.
Berlioz se rozhodl během celé symfonie pracovat s určitým stálým tématem. Toto téma nazval „Idée fixe“ (poslechněte si zde) do něj vložil určitou a konkrétní životní představu - jakoby se mu zjevila pronásledující bytost milované ženy, která neslyší nebo nechce slyšet jeho hlas. Tato personifikace hudební myšlenkou, zpracovaná různým způsobem v pěti částech symfonie, je pro Berlioze a od něj také dále pro všechnu hudbu důležitým východiskem, které vede ke krystalizaci příznačných motívů (leitmotivů) v novoromantické hudbě. Idée fixe není ničím jiným než příznačným motivem svého druhu.
Fantastická symfonie znamená mezník v celém vývoji symfonie. Aby publikum pochopilo záměr díla, přidal k němu Berlioz podrobný komentář – fantastický příběh své lásky.