Bohumil Vít Tajovský (3.3.1912 – 11.12.1999) – od jeho narození uplynulo právě dnes 100 let.
Studoval teologii v kněžské semináři v Hradci Králové, během studií vstoupil k premonstrátům. V lednu 1948 byl zvolen nejmladším želivským opatem, ale hned po únoru 1948 byl veřejně označen za „nepřítele lidu“ a později ve vykonstruovaném procesu odsouzen k dvaceti letům vězení. Odseděl celých deset let, v roce 1960 byl propuštěn na amnestii. V roce 1968 mohl krátce působit v duchovní správě. Po Listopadu 1989 se stal okresním předsedou svazu Konfederace politických vězňů. Roku 1993 se s řádovou komunitou vrátil do želivského kláštera.
Podrobnosti o životě a díle opata Tajovského se dozvíme v knize Člověk musí hořeti. Je to jeden z nejpoutavějších knižních rozhovorů, jaké jsem kdy četla. I když už uplynulo několik let, kdy jsem knihu četla, vím, že mě velmi oslovila. Dle mého názoru je jednou z nejlepších knih svého druhu – z knižních rozhovorů. Aleš Palán a Jan Paulas se umějí ptát. Ale co by to bylo platné, kdyby osoba, která je tázána, byla buď nezajímavá nebo nechtěla odpovídat. To však není tento případ.
Kniha mapuje život želivského opata od jeho dětství, přes studijní léta, přípravu na kněžský a řeholní život až po léta svobody. Dozvíme se v ní o mnoha dalších významných osobnostech, o vězení v 50. letech 20.století. Ve svých vzpomínkách zachycuje Tajovský mimo jiné i řadu osobností, s nimiž se v životě setkal, například Josefa Berana, Jakuba Demla, Josefa Floriana, Václava Havla, Gustáva Husáka, Jana Masaryka, Anastáze Opaska, Dominika Pecku, Suzanne Renaudovou, Václava Renče, Bohuslava Reynka, Zdeňka Rotrekla, Pavla Tigrida, Františka Tomáška, Josefa Toufara, Jana Zábranu, Jana Zahradníčka, Jana Zrzavého a Josefa Zvěřinu.
Např. o Václavu Havlovi se P. Tajovský vyjadřuje takto: „U Václava Havla je nutné vnímat jeho konstantní postoje v důležitých otázkách lidství. Dokladem toho je i to, jak velké úctě se těší všude na světě. Je to člověk, kterému leží na srdci blaho českého národa nejen v rovině hospodářské, ale i mravní. Tím je pro řadu lidí, hlavně našich politiků, trochu nepohodlný.“
Mně z celé knihy v hlavě uvízla jedna událost. Opat Tajovský nosil velmi silné brýle. Za zhoršení zraku mohl lékař, který špatně určil velikost dioptrií a Bohumilův otec ho nutil, aby brýle nosil, i když ho z toho bolela hlava. Autoři se ptají: „Nezlobil jste se na toho lékaře?“ On odpovídá: „Ale vůbec ne.“ Ta pokora! To já bych byla dlouho naštvaná, že kvůli nějakému tupci nevidím.
Jednou z otázek, na kterou opat tasovský odpovídá je:
„Co pro Vás v životě vlastně znamenala víra?
„Jednoduše řečeno:víra byla nejsilnější oporou mého života. Kdybych ji neměl, už dávno nejsem na světě. Jasně říkám, že bez víry v Boha bych musel všechno vzdát. Nejvíc mi pomohla v kriminále, kdy mi přinášela pocit jistoty, že všechno má nějaký smysl. Pokud bych tuto naději a důvěru ztratil, tak by mi snad už opravdu zbývala jen ta oprátka na krk.“
Všichni bychom měli děkovat za mučedníky komunistického režimu, kteří svou víru nezapřeli, kteří vydrželi veškeré fyzické i psychické ponižování. Umíte si představit být nevinně 10 let zavřeni?
Člověk musí hořeti – naklad. Torst 2001
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.