A co můžeme proti pravdě?

Zdeněk Bonaventura Bouše zemřel před 10 lety, 16. dubna 2002.

Narodil se 16. května 1918 v Plzni. Vysvěcen na kněze byl v roce 1942. Zprvu sloužil jako kaplan ve Veltrusích u Prahy. V roce 1946 se stal členem řádu Menších bratří, v němž o 4 roky později (12.4. 1950) složil slavné sliby. O den později byl zatčen a internován ve sběrném táboře v klášteře v Želivě. Po jeho zrušení roku 1957 pracoval v různých civilních zaměstnáních, nakonec jako odborný asistent v Ústavu teorie a dějin umění. V roce 1968 dostal státní souhlas k výkonu duchovenské služby (kázal u Panny Marie Sněžné a v Záběhlicích, kde pečoval o farní obec), který mu byl odňat koncem roku 1973. V době Pražského jara přednášel na teologické fakultě v Litoměřicích. 
Po podpisu Charty 77 dostal výpověď ze zaměstnání, stal se nočním hlídačem. 

Po roce 1990 vypo­máhal v duchovní správě v Ústí nad Labem, od roku 1999 žil v Praze. 

Zdroj:
publikace: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století vydalo nakladatelství CDK www.cdk.cz
http://www.iencyklopedie.cz/bouse-bonaventura-zdenek/
http://www.ivysehrad.cz/autori/366-12

28. září 1989
Mám tuto, bohužel pozdní, zkušenost: Ve své církvi jsem se často střetl s představiteli hierarchie i s vlivnými laiky, které jsem nesnášel pro jejich spasitelské sebevědomí, pro jejich v evangeliu nezakotvenou, synkretickou a fundamentalistickou teologii, pro militantní ultramontánství, neurotickou intoleranci a totalitářskou uzavřenost. A přece se nakonec v rozhodných chvílích osvědčují jako věrní vyznavači Ježíšova evangelia, zatímco já trávím zbytek života v samotě stařecké rezignace. Proto prosím čtenáře za odpouštění svého nepavlovského postoje. Prosím za odpuštění i toho podivného přítele, jemuž jsem adresoval předcházející dopisy; vždyť na mne útočil asi jen ze vzdoru, a jistě ne z nenávisti. A v neposlední řadě prosím o odpuštění i své církevní představené. Neboť tím, že jsem nevěděl, zdali křivdím, nebyl jsem ještě spravedlivý. Ten, jenž má nás všechny právo soudit, je Pán. Proto není dobré soudit před časem, ale je třeba očekávat na příchod Páně.”On zajisté i osvítí to, co je ve tmě, a zjeví rady srdcí.” Ovšem nic nemůže omluvit netečnost a mlčení. Právě do situace, v níž je teď, nedlouho po Druhém vatikánském sněmu, katolická církev, říká Ježíš: “Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dát na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč rozdělení.” Ostatně také já – navzdory své nedostatečnosti – jsem byl povolán hlásat evangelium. A také já jsem za svou církev odpovědný a také já jsem se na této zpronevěře podílel.
A co můžeme proti pravdě?

biskup Václav Malý: 
Morální oporou mně byl jeden františkánský kněz, jmenoval se Bonaventura Bouše.
...
Moji rodiče a Bonaventura Bouše mi prezentovali víru jako něco, co patří k životu a z čeho člověk odvozuje svoje životní postoje. Mám ji hodně konkretizovanou na Ježíši, který mě inspiruje především tím, že člověk přichází k Bohu skrze jiného člověka. Tohle je pro mě důležité ve vnímání druhých lidí. Víra zároveň znamená neuchopitelnost podstaty, na které stojím. Je to stálý proces duchovního pohybu a duchovního zrání. Tohle zůstalo stejné, ať jsem byl kaplanem, chartistou, topičem nebo biskupem. Jde o to ustát tento postoj víry v různých prostředích, která mají svá pravidla, tedy i v prostoru, který mně nemusí být úplně příjemný. 
http://www.sedmagenerace.cz/text/detail/malo-se-mluvi-o-nadeji