Neděle Zmrtvýchvstání Páně

8. 4. 2012 0:00
Rubrika: události | Štítky: tema:velikonoce2012

»Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn.…« (Jan 20,1)


Vítězi k poctě zpívejme, velebme jej hned zrána.
v radosti spolu slavme dnes den vzkříšeného Pána.
Obětí, kterou dokonal tam na oltáři kříže,
kněz pravý Bohu nazpět dal, co držel světa kníže.
Anděla zhoubce tato moc srazila v jeho pýše,
vyvedla nás ven z poroby faraonovy říše.
Úzkostmi moře Rudého prošli jsme v jeho síle.
Beránek zve nás k hostině, oblečme roucho bílé.
Proniká temnem světla svit, bázeň zahání víra.
Tvé jméno chválí Boží lid, ó Tvůrce všehomíra!
Radujme se, veselme se, chválu vzdávejme!
(Miloš Rejchrt)

Centrální postavení v obsahu naší víry má Kristovo zmrtvýchvstání; a centrální postavení v liturgickém roce, v životě církve na scéně času, mají Velikonoce. A centrálním bodem velikonočního slavení je oslava vzkříšení.

Velikonoční vigilií – která již patří k neděli zmrtvýchvstání – jsme dosáhli tohoto ústředního místa, tohoto vrcholu. Zde se dotýkáme nejpůvodnější podstaty našeho slavení – velikonoční neděle je vzorem všech nedělí, základem struktury liturgického roku. Protože toto je den, kdy Kristus vstal z mrtvých. Toto je nejstarší křesťanský svátek. Toto je den, který učinil Pán – jásejme a radujme se z něho! (srv. Žl 118,24) Toto je den nového stvoření, o němž je psáno: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo; hle, je tu nové!“ (2 Kor 5,17) Toto je den, kdy světu vyšlo nové světlo, „které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9).

»Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je vaše víra. (…) A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.« (1 Kor 15,14.17–20) Od prvopočátku si byla církev vědoma centrálního postavení prvního dne v týdnu, prvního dne po sobotě. V tento den se shromažďují křesťané k lámání chleba (Sk 20,7) – v den, který si již brzy právem získá označení Den Páně (srv. Zj 1,10). Již kolem roku 100 se objevuje ve spise Didaché pokyn: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte (tj. slavte eucharistii).“

Dnes je den, kdy nám v Kristu vzešlo „slunce spravedlnosti“ (Mal 3,20) a „světlo světa“ (Jan 8,12). Proto napsal sv. Jeroným: „Pokud [tento den] nazývají pohané dnem slunce, rádi tomu přisvědčíme i my. Neboť dnes vyšlo světlo světa, dnes vzešlo slunce spravedlnosti, v jeho křídlech se ukrývá spása.“ 

Velikonoční neděle je také dnem nového stvoření. Sobota – sedmý den, den Božího odpočinku – byla základem starozákonního proživání času; a našla své naplnění v Bílé sobotě, ve dni, kdy vtělený Bůh odpočívá pohřben. Okamžik zmrtvýchvstání byl tím přelomovým bodem dějin celého vesmíru, kdy se věčnost prolomila do času, kdy jsme se všichni stali novým stvořením. Toto je zároveň první a osmý den nového týdne, týdne s výhledem do věčnosti. Proto církev učí:

»Podle apoštolské tradice, která má původ ode dne Kristova vzkříšení, slaví církev velikonoční tajemství vždy osmý den, který se právem nazývá den Páně nebo neděle. V ten den jsou věřící povinni shromáždit se, aby slyšeli Boží slovo a měli účast na eucharistii. Tak slaví památku utrpení, zmrtvýchvstání a slávy Pána Ježíše a vzdávají díky Bohu, který nám „daroval nový život, takže máme skutečnou naději, když Ježíš Kristus už vstal z mrtvých“ (1 Petr 1,3). Proto je den Páně prvotní sváteční den, který je třeba předkládat zbožnosti věřících a vštěpovat do jejich vědomí tak, aby se stal i dnem radosti a pracovního klidu. Jiné slavnosti nemají mít před ním přednost, ledažejsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základ a jádro celého liturgického roku.« (SC 106)

Proto oslavujeme dnešní den jako největší, nejslavnější, nejvznešenější svátek. Proto jej prožíváme z přemíry radosti po celý velikonoční oktáv – týden, v němž každý den je malou nedělí, zmrtvýchvstáním. Spolu s apoštoly vyznáváme: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ (Lk 24,34) Neboť „náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, ani s kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to
je: s upřímností a životem podle pravdy.“ (1 Kor 5,7–8)

Proto dnes zpíváme ve velikonoční sekvenci, radostném zpěvu z 11. století, tato slova:

Oběti velikonoční, křesťané, chválu vzdejme.
Beránek spasil ovce,
Kristus nevinný za nás hříšné zas usmířil svého Otce.
Smrt a život se střetly, podivný souboj svedly:
Pán žití usmrcen, vládne živý.
Marie, kams ráno šla? Řekni nám, cos viděla.
Prázdný hrob Krista živého a slávu zřela jsem Vzkříšeného.
Anděly svědčící, roušku, šaty ležící.
Vstal Kristus, moje naděje, jde před námi do Galileje.
Že vstal Kristus vpravdě z mrtvých, to je zcela jisté.
Smiluj se nad námi, vítězný Kriste!
Amen.
Aleluja!

 

Použitá literatura

Adolf Adam: Liturgika
Adolf Adam: Liturgický rok
Rupert Berger: Liturgický slovník
Klemens Richter: Liturgie a život

 /Becket/

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka