Hymnus na hmotu

1. 5. 2012 0:00
Rubrika: osobnosti

Pierre Teilhard de Chardin se narodil se 1. května 1881
v Orcines ve Francii jako jedno z jedenácti dětí.


Zatímco zbožnost načerpal u své matky, jeho otec v něm probudil zálibu v přírodních vědách. Po filozofických studiích učil fyziku a chemii na jezuitské škole v Káhiře. Jeho zájem o paleontologii byl podporován představenými, kteří souhlasili s tím, aby v roce 1914 získal v Paříži doktorát.
Za první světové války vedl skupinu nosičů raněných. Mezi bitvami psal svůj válečný deník s hlubokými vhledy do fyzického a duševního utrpení jedinců a lidstva jako takového, které v něm vyvolalo kosmický soucit. V roce 1923 se vydal na geologický průzkum do Číny a Asie vůbec, kde jeho myšlenky uzrály a našly svůj výraz v jeho nejslavnější knize "Le Milieu Divin" (Božské prostředí).
Druhá světová válka ho zadržela v Číně, kde napsal "Le Phénomène Humain" (Fenomén člověk), který nemohl publikovat, protože církevní autority usoudily, že šel proti pravověrnému učení o dědičném hříchu a nezasloužené milosti. Kvůli těžkostem jeho představení nařídili, aby opustil Paříž a vysoké akademické postavení, které měl. Teilhard přijal rozhodnutí s příkladnou poslušností a usadil se v New Yorku. V té době jezdil do Afriky, kde zkoumal fosilie Australopitheca.
Teilhard de Chardin se stal známým jako schopný vědec (na poli geologie a paleontologie), originální myslitel (slučující vesmírnou a lidskou evoluci) a hluboce duchovní jezuita (velmi aktivní mystik). Nicméně byl vysoce kontroverzní postavou. V roce 1958 představený jezuitů Janssens musel oznámit Tovaryšstvu, že Posvátné officium nařídilo všem řeholním komunitám, aby ze svých knihoven odstranily jeho práce.
Byl rehabilitován až po své smrti. 
Zemřel na Boží hod velikonoční roku 10. dubna 1955.

Teilhard de Chardin přichází s pojmem posvátná hmota, jehož hymnus na ni je dodnes ukázkou sjednocení filosofie, teologie a umění jako trojjediného přístupu k opravdovému věděckému bádání.

Hymnus na hmotu

Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore, tvrdá skálo,
jež ustupuješ jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst.

Buď požehnána, nebezpečná hmoto,
neodolatelná evoluce, skutečnosti stále se rodící,
jež v každé chvíli rozbíjíš naše rámce
a nutíš nás sledovat tvoji pravdu stále dál.

Buď požehnána, univerzální hmoto, trvání bez hranic,
étere bez břehů, trojí propasti hvězd, atomů a generací,
jež stále překračuješ a rušíš naše těsné míry
a zjevuješ nám rozměry Boží.

Buď požehnána, neproniknutelná hmoto,
která se prostíráš mezi našimi dušemi a světem podstat
a necháváš nás toužit proniknout nesešívanou rouškou fenoménů.

Buď požehnána, smrtelná hmoto,
jež se v nás jednou rozložíš
a tak nás přinutíš vejít do srdce toho, co jest.

Bez tebe, hmoto, nebýt tvých útoků
a toho, co nám bereš, bychom stagnovali,
byli neteční, dětinští a nevěděli nic o sobě ani o Bohu.
Ty, která zraňuješ i ošetřuješ, vzdoruješ a zase se poddáváš,
boříš i stavíš, spoutáváš a zase osvobozuješ,
– mízo našich duší, ruko Boží, Tělo Kristovo, tobě, hmoto, žehnám.

Žehnám ti, hmoto, a pozdravuji tě,
ne v tvé zkomolené a znetvořené podobě,
jak tě popisují velekněží vědy a kazatelé ctností,
jako hromadu surových sil a nízkých sklonů,
ale tak, jak ses mi objevila ve své úplnosti a ve své pravdě.

Pozdravuji tě, nevyčerpatelná schopnosti být a proměňovat,
z níž klíčí vyvolená podstata.

Pozdravuji tě, sílo všeobecného sblížení a sjednocení,
která spojuješ davy monád, jež se v tobě sbíhají na cestě Ducha.

Pozdravuji tě, harmonický prameni duší, průzračný křišťále,
z něhož vzchází nový Jeruzalém.

Pozdravuji tě, božské prostředí, nabité tvořivou silou,
jako moře zmítané Duchem,
jako hlína hnětená a oživovaná vtěleným Slovem.

Lidé si často myslí, že poslouchají tvůj neodolatelný hlas,
když se z lásky k tobě vrhají do vnější propasti sobeckých požitků.
To je zmýlil falešný odlesk, nějaká ozvěna. Teď to vidím.

Kdo tě chce dosáhnout, hmoto,
musí začít ve styku se vším, co se zde na zemi hýbe,
a pak pociťovat, jak se mu pod rukama pozvolna vytrácejí
všechny jednotlivé podoby toho,
co v nich drží, až se nakonec střetne
s jedinou podstatou všeho pevného a sjednoceného.

Kdo tě chce mít, musí tě sublimovat v bolesti,
když tě nejdřív s rozkoší objal do náručí.

Vládneš, hmoto, v průzračných výšinách,
kde si světci představují, že ti uniknou –
jako tělo tak průsvitné a čiré, že je k nerozeznání od ducha.

Vynes mne tam vzhůru, hmoto – námahou, rozloučením a smrtí,
vynes mne tam, kde bude konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!

Hymnus na hmotu je součástí filosofické eseje Duchovní moc hmoty.
Přepsáno z knihy P. Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo.
Nakladatelství Vyšehrad 1990.
Celý text: 
de-Chardin-Pierre-Teilhard-Duchovní-moc-hmoty.pdf


Zdroj:

http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=35
http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3439
http://www.katolicka-dekadence.cz/?p=139

Nic nečiníme zcela izolovaně, lidstvo je jednotný organizmus,
každý hřích je jedem celého těla,
každý dobrý skutek ale též zdrojem posvěcení celku.


Zajímavou diplomovou práci Kateřiny Tribulakové z Masarykovy univerzity si můžete stáhnout zde:

http://is.muni.cz/th/185575/fss_m/

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka