Nanebevstoupení Páně

17. 5. 2012 0:50

Je trochu zvláštní oslavovat něčí odchod. A ještě zvláštnější je radovat se z rozloučení s někým, na němž nám záleží.


A což teprve když ten, kdo nás opouští, je tím, na němž nám záleželo nejvíce ze všech lidí. Jak tedy může církev slavit Kristovo nanebevstoupení?

Je to paradox, ale tak už tomu v křesťanství bývá. Křesťanství je totiž náboženstvím paradoxů. Už jen když si uvědomíme, že ten, který je tvůrcem celého světa, všech drahokamů, zlata, stříbra a veškeré nádhery, přichází na svět jako chudé dítě, jehož matka nemá, kde by ho přivedla na svět. Ten, který každému tvoru dává „život, dech i všechno" (Sk 17,25), dopustil, aby jej stvořené lidské bytosti připravily o život krutým způsobem. V řadě těchto paradoxů je pak logickým vyústěním a korunou radost apoštolů z Kristova nanebevstoupení.

Nezapomeňme totiž na jeden fakt: Ježíš se se svými loučí dvakrát a dvakrát od nich odchází. Poprvé se loučí ve večeřadle a cestou do Getseman – a poprvé odchází na smrt a také umírá. Tehdy skutečně apoštolové prožívali zármutek a strach. A vzpomeňme jen na slzy Marie z Magdaly, které – jak se jí zdálo – nebyla dopřána ani poslední útěcha, totiž možnost postarat se o Mistrovo mrtvé tělo.

Nyní máme před očima druhé loučení a druhý odchod. Situace je však diametrálně odlišná. Kristovi přátelé totiž mají za sebou úžasnou, jedinečnou, nenahraditelnou zkušenost: zmrtvýchvstání. Oni se setkali se zmrtvýchvstalým. Oni poznali, co je vzkříšení. Oni vědí, že Kristus je živý.

Pod tímto zorným úhlem už vypadá poslední setkání s Ježíšem zcela jinak. Apoštolové už vědí, že jim Ježíše nemůže nic a nikdo vzít – vždyť sama smrt na něj byla krátká. On svou smrtí smrt přemohl; on i jim ukázal, v co mohou doufat, v co věřit, co očekávat. On jim dal jasně poznat, že jeho odchod od nich není srovnatelný s jinými odchody.

Loučíme-li se definitivně s někým, jako by nám „vypadl ze života". Loučí-li se Kristus při svém nanebevstoupení, je tomu právě naopak: on nám do života vpadá. V něm se do našeho času prolamuje věčnost. Vždyť co je psáno v samém závěru dnešního evangelia? „Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela." (Mk 16,20) Můžeme snad v takové situaci říci o Ježíši, že je nepřítomný, že je od nás vzdálen, že je pryč?

Nenechme se mýlit. Nebesa nejsou žádným paralelním vesmírem, jiným světem srovnatelným s tím naším. Nebesa, kam Kristus vstoupil, jsou tady a teď. Věčnost není protiváha našeho časoprostoru; věčnost jej prostupuje a proniká.

Kristus vstoupil do nebe, do Otcovy slávy. Je o něm přece psáno: „Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán lidskýma rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému světu, a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení." (Žid 9,11–12)

Kristus vstoupil do nebe se svou vlastní krví. Ale jeho krev je krev lidská – je to naše vlastní krev. Svým lidstvím je s ním každý člověk spojen – a tím pádem má každý člověk svým lidstvím podíl na jeho slávě, na slávě, do níž vstoupil, jak si to dnešního dne připomínáme. Jak to dnešního dne slavíme.

Kristovo nanebevstoupení je nejvyšší čest, pocta a sláva, jaké se kdy člověku dostalo a dostane. Dnešní slavnost je tedy oslavou oslaveného lidství. Toto lidství, které bylo posvěceno vtělením, vykoupeno křížem a proměněno zmrtvýchvstáním, je nyní oslaveno nanebevstoupením.

Oslavujeme tedy dnes své oslavení. To už stojí za to, nemyslíte?

Sdílet

Komentáře

MarjánkaN "Nebesa jsou tady a teď..." Všichni, kdo zemřeli v milosti posvěcující, jsou tu vlastně stále s námi. Neztratili jsme je, jen jsme je na chvíli přestali vidět...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka