Mons. Annibale Bugnini

14. 6. 2012 2:52
Rubrika: osobnosti

Aby se křesťanskému lidu jistěji dostávalo v posvátné liturgii mnoha milostí, touží svatá matka církev po uskutečnění celkové obnovy liturgie.


Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou, ustanovenou Bohem, a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit, jestliže do nich proniklo něco, co docela neodpovídá vnitřní povaze liturgie, nebo jestliže zastaraly.

Texty a obřady je třeba při této obnově upravit tak, aby jasněji vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. Pro křesťanský lid by měly být snadno srozumitelné, pokud je to možné; lid by měl na nich mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství. (SC 21)

II. vatikánský koncil, v pořadí 21. všeobecný sněm katolické církve, se konal v letech 1962–1965, tedy v době, kterou provázely a následovaly podstatné společenské změny. Je nepopiratelnou zásluhou církve, že v těchto přelomových časech dokázala držet „prst na tepu doby“ a formulovat nadčasová fakta způsobem, jak si situace žádala.

Prvním projednávaným (a také prvním schváleným) dokumentem byla konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. Ta ve svém 21. článku požadovala „celkovou obnovu liturgie“ a v článku 34 vyslovila pokyn: „Obřady ať se vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování.“

Jakožto první schválený koncilní dokument měla tato konstituce ovšem také jakýsi „ustavující charakter“ a formulovala ve skutečnosti řadu teologických (ústřední postaven Božího slova) a ekleziologických (význam místní církve) principů, které měly velký význam a které sice dlouho zůstávaly ve stínu, avšak pozitivně ovlivnily celou práci II. vatikánského koncilu.

Tak jako v Tridentu byl i touto liturgickou reformou pověřen papež. Z jeho pověření vznikla speciální komise Consilium ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia (Rada pro realizaci konstituce o posvátné liturgii), splynuvší později s Kongregací pro bohoslužbu. Výsledkem její práce byl na prvním místě Missale Romanum (Římský misál), který byl promulgován apoštolskou konstitucí Pavla VI. Missale Romanum ze dne 3. dubna 1969 s účinností od I. adventní neděle roku 1970, tzn. od 30. listopadu 1969; samotný misál byl uveden v užívání dekretem Kongregace pro bohoslužbu z 26. března 1970. Strukturu liturgického roku a kalendáře upravil apoštolský list motu proprio Mysterii paschalis ze 14. února 1969.

Vezmeme-li v potaz, že do té doby platný mešní řád vyžadoval, aby celebrant během slavení mše desetkrát políbil oltář, šestnáctkrát poklekl a dvaapadesátkrát udělal znamení kříže (což při půlhodinové celebraci v průměru znamenalo políbit oltář každé tři minuty, pokleknout každé dvě minuty a udělat znamení kříže každých pětatřicet sekund), nelze pochybovat, že nový mešní řád vznikl v linii nastolené konstitucí Sacrosanctum Concilium, požadující při obnově obřadů „vznešenou jednoduchost“.

Člověk, jemuž za to vděčíme mezi prvními, by dnes oslavil sté narozeniny. Jmenoval se Annibale Bugnini a narodil se 14. června 1912 v italském Civitella del Lago. Jako mladičký – ve věku 24 let – byl vysvěcen na kněze, tehdy už coby člen Misijní kongregace, řeholní rodiny lazaristů, založené roku 1625 sv. Vincencem de Paul.

Annibale Bugnini zasvětil celý svůj život liturgii, liturgické vědě a zvláště liturgické obnově. Od roku 1944 působil jako šéfredaktor periodika Ephemerides Liturgicae (Liturgický deník); zde na sebe upozornil svou vysokou fundovaností, proto byl již roku 1948 přizván ke spolupráci v nejrůznějších římských komisích pro obnovu liturgie – nejprve v 50. letech spolupracoval na reformě velikonoční vigilie a obřadů Svatého týdne, účastnil se prací na vydání Římského misálu a dalších liturgických knih roku 1962. Sekretářem Komise pro liturgickou reformu byl jmenován samotným papežem Piem XII.

P. Bugnini se projevil jako člověk, který v sobě spojoval nesmírné znalosti s velkým taktem, odvahu s trpělivostí. Jeho hluboce zakořeněný smysl pro pastoraci mu bránil sklouznout do Skylly vypjatého tradicionalismu či podlehnout Charybdě nerealistické progresivity. Jen člověk takových kvalit mohl být jmenován sekretářem Rady pro realizaci konstituce o posvátné liturgii. Stalo se tak roku 1964, tento úřad zastával Bugnini až do roku 1969, kdy se stal sekretářem Kongregace pro bohoslužbu.

Tento úřad zastával Mons. Bugnini do roku 1975, tedy do sloučení této kongregace s Kongregací pro disciplínu svátostí. Na počátku roku 1972 byl jmenován arcibiskupem a 13. února téhož roku přijal biskupské svěcení. Jeho titulárním sídlem se stala Diocletiana, někdejší arcibiskupství na Balkáně.

V lednu roku 1976 byl Mons. Bugnini jmenován apoštolským pronunciem v Íránu. Obvinění, že byl do Íránu „odsunut“ na základě příslušnosti k zednářské lóži, je lživé. Vyvrátilo je jak oficiální vatikánské periodikum Osservatore Romano (článkem z 10. října 1976), tak prohlášení např. kardinála Silvia Oddiho, bývalého prefekta Kongregace pro klérus, ale i samotného Mons. Bugniniho. Ten tak učinil mimo jiné ve své autobiografické knize Riforma liturgica 1948–1975 (Liturgická reforma), kterou napsal právě v době svého diplomatického působení v Íránu. (Jejího vydání se již nedožil, vyšla roku 1983.)

Zde se ovšem nevěnoval jen literární tvorbě, ale i intenzivnímu poznávání íránské kultury a historie, náboženské a politické situace i postavení křesťanů. Již roku 1981 vychází jeho kniha La Chiesa in Iran (Církev v Íránu), která brilantně popisuje historii i současnost této země, a to nejen z křesťanského pohledu.

Jakkoli by se totiž Mons. Bugnini raději věnoval „obyčejné“ pastorační práci ve své rodné Umbrii, v poslušnosti vykonával svěřenou službu pro církev, jak nejlépe mohl – a dodejme, že působil v Íránu v době, kdy zde došlo k „islámské revoluci“, pádu šáhova režimu a nastolení teokratické diktatury. Byla to doba vyžadující nejcitlivějšího a nejschopnějšího diplomata, a ukázalo se, že jím byl právě člověk Bugniniho formátu. Mimo jiné se Mons. Bugnini pokoušel vyjednávat s ajatolláhem Chomejním o propuštění několika desítek amerických rukojmí.

V polovině roku 1982 se Mons. Bugnini vrátil do Říma, aby se podrobil chirurgickému zákroku. Operace však nebyla úspěšná a Mons. Bugnini zemřel 3. července 1982, krátce po svých 70. narozeninách. Tak tedy skončil jeho život – podle jeho vlastních slov „očekávání, protivenství, postupy vpřed i otálení, a pak konečně vplutí do přístavu a šťastné přistání“.

Jak prohlásil bl. Jan Pavel II. v apoštolském listě Spiritus et sponsa: »V konstituci o posvátné liturgii, prvním plodu II. vatikánského koncilu, „velké milosti, kterou církev ve 20. století obdržela,“ promluvil Duch Svatý k církvi a nepřestal tak vést učedníky Páně k „plnosti pravdy“ (Jan 16,13). (…) S odstupem času a ve světle plodů, které konstituce Sacrosanctum Concilium přinesla, je stále jasněji vidět její důležitost. Jsou v ní jasně naznačeny principy, které jsou základem liturgické praxe církve a inspirací její zdravé obnovy v průběhu doby.« Za to, že jsou tyto plody tak bohaté, můžeme děkovat i arcibiskupu Annibalu Bugninimu.

zdroje:
http://tribunal.kapitula.sk/2007-2/annibale.htm
http://www.catholic-hierarchy.org/bishop/bbugnini.html
http://liturgicalleaders.blogspot.cz/2008/11/annibale-bugnini.html
http://www.ad2000.com.au/articles/1989/aug1989p18_635.html
Sacrosanctum Concilium
Spiritus et sponsa
Annibale Bugnini: Die Liturgiereform 1948–1975 : Zeugnis und Testament
Giuseppe Alberigo: Stručné dějiny II. vatikánského koncilu
Adolf Adam: Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj
Klemens Richter: Liturgie a život

 

Zobrazeno 3534×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka