Na korábu kolem světa

„Co nevyrostlo a nedozrálo ve mně samém, co jsem neviděl, nezpozoroval, či jsem nežil, to je pro moje pero nedostupné. Psal jsem jen o tom, co jsem prožíval, myslel, cítil, miloval, co jsem zblízka viděl a co jsem poznal.“

Ivan Alexandrovič Gončarov se narodil 18.6.1812 v Simbirsku. Soukromí tohoto spisovatele je tajemstvím, ovšem mnohé o něm vypovídá jeho vlastní tvorba. Až na  dva a půl roku dlouhou plavbu kolem světa, byl jeho život všední a v šedi normálu. Tuto plavbu popsal v cestopise Fregata Pallada (1858). Na oko vypadal jako obyčejný člověk, neprojevoval se žádnými „bouřemi vášní“ a žil životem úředníka, ovšem jeho tvorba mluví jinak, a tak i touhy a osobní vnímání mohly být o dost bouřlivější, než se na první pohled zdá.

Po studiích filologie v Moskvě začal pracovat na ministerstvu financí v Petrohradě, kde definitivně zapadl do deset let trvající byrokracie. Ale zdání klame, pod návalem  cenzurské odpovědnosti přesto umožňoval vydávat díla velikánů jako byli Turgeněv, Lermontov i Nekrasov, která byla plná polemických jisker a kritiky. Byl to citlivý člověk, což bylo poznat při smrti Puškina, která ho dovedla k osamělým bezútěšným slzám. Ženy v jeho životě nejspíš nebyly důležité, protože zemřel jako starý mládenec v Petrohradě v září roku 1891. Přesto se o ženské kráse dokázal vyjadřovat na svou dobu velmi originálně. (viz úryvek níže)

Gončarov napsal tři romány, které sice nejsou spjaté dějově, ale tematicky naopak velmi hluboce. On sám o nich řekl, že jsou jako jeden román - Všední příběh, Oblomov a Strž. Je to trilogie, která pojednává o přechodu ruské společnosti od feudalismu ke kapitalismu.

Gončarov byl antiromantik, což lze poznat už v jeho prvním románu – Všední příběh. Mistrně ironicky staví do protikladu nadšené sny, citové výlevy a ideály s racionálním chladem, praktičností a drzostí. On sám se ovšem se svým deziluzováným hrdinou neztotožňuje. Oblomov už je plný snů  a ideálů, akorát si neumí najít sílu a vůli pro zodpovědnou činnost. Nevidí v životě žádný cíl: „Na co se vlastně celý život trápit?“ Strž pro změnu odhaluje, co předchozí romány neodhalily – umělecký diletantismus, citovou výchovu a boj nového se starým. V románu vystupuje mnoho silných postav a je tak i nejobsáhlejší - je plný citů a ideí.

"...Hloupá krása není krásou. Jen si všimni omezené krasavice, podívej se pozorně na každou črtu její tváře, na úsměv, pohled - pomalu se ta krása promění v zarážející ošklivost. Fantazie se může dát na chvíli strhnout, ale rozum a cit se s takovou krásou neuspokojí, ta patří do háremu. Syntéza krásy a rozumu je nesmírná síla, ona hýbe světem, tvoří dějiny, snuje osudy; zjevně či tajně zasahuje do každé události. Krása a půvab, to je zvláštní ztělesnění rozumu. Proto hloupá žena nikdy nemůže být kráskou, ale z ženy na pohled nepěkné, ale rozumné, vyzařuje krása. Krása, o ktoré hovořím, není hmota: nevyvolává jen vášnivé touhy, především probouzí v člověku člověka, hýbe myslí, povznáší ducha, oplodňuje tvořivou sílu génia, jak sama stojí na výšce svojí důstojnosti, nevrhá světlo na malichernosti, nešpiní čistotu ... " (Strž)

Určitě stojí za to si přečíst romány tohoto ruského spisovatele, a tak odhalit možná i kousek ze své spletitosti duše.

Pozn. autora: Veškeré informace jsou přepsané a přeložené z internetu.