Tomáš Halík

1. 6. 2012 3:29
Rubrika: osobnosti

Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.


Tato slova z básně Vladimíra Holana jsou nám dost možná známa mimo jiné i díky titulu jedné z knih výjimečného člověka. Tento člověk je katolický kněz, religionista a psycholog, papežský kaplan a duchovní správce pražské akademické farnosti, nositel titulu Monsignore i profesorské hodnosti. Tento člověk také dnes slaví narozeniny. Tento člověk se jmenuje Tomáš Halík.

Těžko najdeme mezi našimi současníky někoho, kdo by jeho jméno neznal. A nadto lze snad říci, že Tomáš Halík patří mezi lidi, kteří svým způsobem – spíše burcují než provokují, protože stejně tak najdeme mezi našimi současníky někoho, kdo by se vůči němu tím nebo oním způsobem nevymezil, kdo by vůči Tomáši Halíkovi nezaujal nějaký postoj. (Bezděky se nabízejí slova jedné z písní Karla Kryla: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“) Kdo je tento člověk, jemuž Pomocná stráž teologické bezpečnosti nemůže přijít na jméno a jehož si nejeden bezvěrec dovede představit jako českého prezidenta?

Tomáš Halík je především intelektuál – v tom nejlepším slova smyslu. V tom spočívá jeho výraznost a v tom je také kámen úrazu. Intelektuálové to nikdy neměli lehké – vzpomeňme jen např. Boëthia, „posledního Římana“, nebo Gerberta z Aurillacu, pozdějšího papeže Silvestra II.

„Intelektuál“ je pro mnohé naše vrstevníky urážka nebo přinejmenším posměšek. Jistě; označuje-li člověka omezeného na abstraktní problémy, bez kontaminace skutečným světem a reálným životem, nebo člověka uzavírajícího se do své „věže ze slonoviny“ za hradbou nesrozumitelnosti budící zdání vědeckosti, nelze tomuto pojetí upírat jistý věcný postřeh. Označuje-li však člověka, který si je velmi dobře vědom charakteru lidské bytosti coby rozumem nadaného tvora, který se pokouší proniknout k jádru problémů a neulpívat na povrchu, který se odmítá omezit jen na to, co lze zvážit, změřit a zpeněžit, člověka, který si je ochoten vepsat do štítu slova Jana Pavla II. »víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy « – v takovém případě je „intelektuál“ čestný titul. A Tomáši Halíkovi sluší spíše tato definice.

Ve své knize „Ortodoxie“ se G. K. Chesterton pozastavuje nad tím, že námitky vznášené proti církvi jsou mnohdy takového charakteru, že se navzájem vylučují. Nezřídka by se mohlo zdát, že podobně je na tom i Tomáš Halík – bývá viněn z intelektuální nadřazenosti nad problémy obyčejných lidí, ale i z politické angažovanosti, která se obyčejných lidí týká…

Mnohým lidem (a přiznejme si, Halíkova formátu nedosahují) není po chuti jeho – řekněme nedogmatičnost. Už sama citovaná slova z Holanovy básně vykládají tito oponenti jako zpochybňování pravověří, víry, kterou nic neotřese. Je tomu vskutku tak?

Nabízí se spíše jiné vysvětlení. Určité ocenění pochybnosti najdeme již u sv. Augustina (De civitate Dei XI,26) – dost možná právě na něm založil Descartes svůj slavný postulát „,myslím, tedy jsem“. Jistá pochybnost je zde známkou vlastního myšlení, dokladem toho, že jsem tím, čím mě chtěl Stvořitel mít – svobodnou, myslící bytostí, ne loutkou nebo otrokem.

A krom toho je určitá pochybnost také rysem jisté pokory. Je moje chápání zjevené pravdy skutečně bezchybné? Nezapomínám na to, že Deus semper maior – Bůh je vždy více? Nepasoval jsem se sám na „majitele pravdy“? Nezapomněl jsem prosit o onen dar Svatého Ducha, k němuž jisté chvění, jak se zdá, náleží – dar bázně před Hospodinem? Z díla Tomáše Halíka je znát, že právě takovým chvěním rezonuje. Díky Bohu za to.

List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale já…

 

zdroje:

http://www.halik.cz/

Michal Altrichter: O českých teologických současnících

Zobrazeno 1637×

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka