Emil Hácha

»Obětuji se. Když nemohu zachránit stát, ať nezahyne aspoň národ.«

Dnes je tomu přesně 140 let, co se v Trhových Svinech narodil Emil Hácha. Málokterá postava našich dějin byla tak rozdílně a nejednoznačně hodnocena, kritizována, ba zatracována.

Emil Hácha pocházel z úřednické rodiny. Byl vychován jako přesvědčený katolický křesťan, dostalo se mu výborného vzdělání na katolickém gymnáziu, roku 1895 získal doktorát na právnické fakultě. Zakrátko se stal úředníkem Zemského výboru království českého, po čase pak členem vídeňského Nejvyššího správního soudu ve funkci dvorního rady. Po vzniku ČSR byl jedním ze zakladatelů senátu Nejvyššího správního soudu. Jeho prezidentem byl jmenován roku 1925. V té době již byl řádným docentem právnické fakulty pražské univerzity.

Jako právník došel Emil Hácha uznání i za hranicemi; byl zvolen členem stálého rozhodčího soudu v Haagu. Krom toho se ve značné šíři věnoval publikační činnosti, mimo jiné i jako člen České akademie a České učené společnosti.

Roku 1938 byl na vlastní žádost penzionován; bylo mu již 66 let. Nebylo mu však dopřáno užít zaslouženého odpočinku. Naši zemi – tehdy se jmenovala Česko-Slovensko – totiž čekaly velice bolestné, těžké a kruté zkoušky.

30. září byla podepsána tzv. Mnichovská dohoda. Na jejím základě (a v důsledku pozdější Vídeňské armitráže) přišlo Československo o 41 098 km2 svého území, zbytek státu byl roztříštěn – Slovensko a Podkarpatská Rus získaly autonomii. 5. října abdikoval prezident Edvard Beneš, který po několika týdnech odešel do britského exilu.

V této tíživé době byl zvolen prezidentem republiky stárnoucí, nemocný právník Emil Hácha, člověk respektovaný pro svou odbornost, nestrannost a morální bezúhonnost, ovšem také člověk zdrcený smrtí své milované ženy a dceřiným rozvodem. Po určitém váhání na nátlak okolí svůj nový úřad přijal 30. listopadu 1938. Z exilu mu k tomuto kroku gratuloval i bývalý prezident Edvard Beneš.

»Bývalý rakouský dvorní rada, který by se býval raději stal viceprezidentem c. k. Nejvyššího správního soudu ve Vídni než prezidentem československého Nejvyššího správního soudu v Praze a který by si býval raději podržel toto místo než se stal prezidentem republiky, tento dvorní rada, který nebyl politikem ani státníkem, ale tichým učencem a vynikajícím právníkem, za nímž stál jen rozpadající se stát, se pustil do předem prohraného boje za záchranu rozpadajícího se státečku i svého národa ležícího na lopatkách.«

Katastrofa na sebe nedala dlouho čekat. 14. března 1939 – navzdory svým předchozím prohlášením – vyhlašuje dosud autonomní Slovensko samostatnost, téhož dne dostává pražská vláda z Berlína ultimátum, v němž Německo hrozí vojenským obsazením země. S československými diplomaty i státními představiteli nikdo v Berlíně nechce jednat. Zůstává jen jediná možnost: osobní setkání prezidenta Háchy s Adolfem Hitlerem. Prezidenta totiž z protokolárních důvodů říšský kancléř odmítnout nemůže.

Emil Hácha se tedy vydává do Berlína. Cestou míjí dlouhé kolony vlaků přepravujících k československé hranici vojenskou techniku. V Berlíně je skutečně přijat špičkou německé moci – Hitlerem, Göringem, Ribbentroppem a dalšími.

Celonoční jednání se neslo ve znamení nátlaku a výhrůžek. Starý, nemocný a zlomený prezident Hácha byl po Hitlerových výkřicích a hrozbách na pokraji kolapsu a muselo se mu dostat lékařské pomoci. Hitlerovi zdatně sekundoval Göring:

»Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje Luftwaffe je vždy na 100% připravena. Oni tomu totiž stále nechtějí věřit a já bych je o tom rád přesvědčil...«

Nad ránem 15. března, mezi čtvrtou a pátou hodinou, nakonec Emil Hácha podepsal prohlášení, v němž „osud českého národa s plnou důvěrou vkládá do rukou vůdce". Učinil tak s výhradou, že podepisuje pouze sám za sebe – není oprávněn podepsat za vládu, natož bez souhlasu parlamentu. Nezapřel v sobě právníka.

Ještě téhož dne se prezident Hácha vrátil do Prahy. Předešel ho však Adolf Hitler, který si nenechal ujít příležitost k dalšímu ponížení, totiž k možnosti „uvítat" prezidenta „protektorátu Čechy a Morava", nebo též „státního prezidenta", na Pražském hradě.

Háchova situace byla extrémně náročná. Snažil se však z ní vytěžit maximum pro svůj národ. Odmítl přísahat věrnost Hitlerovi, opakovaně vznášel protesty proti postupu německých úřadů a ozbrojených složek a snažil se zasahovat ve prospěch postižených represemi. Spoléhal se zvláště na předsedu protektorátní vlády, gen. Eliáše. Udržoval také spojení s exilovou vládou a s Edvardem Benešem. 12. dubna 1941 sdělil Benešovi: „Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu." Za pět dní Beneš odpověděl: „Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta."

Zlom přinesl příchod Reinharda Heydricha, jeho působení, stanné právo, fyzická likvidace nejbližších Háchových spolupracovníků a zvláště pak heydrichiáda – teror rozpoutaný po atentátu na Heydricha v červnu 1942. Tváří v tvář masakru obcí Lidice a Ležáky, pod osobním nátlakem K. H. Franka i Adolfa Hitlera a vystaven reálné hrozbě celkové fyzické likvidaci českého národa se Emil Hácha zhroutil. Také v důsledku postupující arteriosklerózy a opakované mozkové mrtvice se z něj stal bezmocný člověk, nemohoucí nést odpovědnost za svoje jednání. To ostatně konstatoval i poválečný národní soud.

Přesto však byl Emil Hácha po ukončení války uvězněn. Zatčen byl již 13. května 1945, a to na zámku v Lánech, kde trávil poslední léta svého života v úřadu – dobu, kdy byl již jen prakticky bezmocnou loutkou v nacistických rukou. Nedlouho nato zemřel. Stalo se tak 27. června 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci.

Velice těžko lze hodnotit osobnost Emila Háchy i dnes, s odstupem několika desetiletí. Jedno však snad lze říci s rozhodností: Emil Hácha nebyl žádný ústupnický kolaborant. Možná nebyl hrdina; rozhodně však nebyl zrádce svého národa. A snad by bylo lze říci, že Emil Hácha byl člověk, který byl rozhodnut zachránit svůj národ i za cenu vlastního obětování.

zdroje:

Willy Lorenz: Dialog s českou zemí; Gemini, Praha 2002
http://www.panovnici.cz/emil-hacha
http://www.hacha.cz/
http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/emil-hacha.shtml
http://www.fronta.cz/dokument/emil-hacha-zaznam-o-jednani-v-berline-v-noci-z-14-na-15-brezna-1939