Olympijský smeták

Dana Zátopková (* 19.9.1922) oštěpařka, olympijská vítězka z Helsinek v roce 1952 právě dnes slaví 90.narozeniny.

Na olympijsých hrách startovala celkem čtyřikrát.
Byla dvakrát mistryní Evropy, světovou rekordmankou, třináctkrát mistryní Československa.
V roce 1948 se provdala za Emila Zátopka. Vrcholem jejich kariéry byly olympijské hry v Helsinkách 1952, kdy spolu dohromady vybojovali čtyři zlaté olympijské medaile.
A Dana svým hodem překonala 50 metrů.
V roce 2006 ji přivítal Marek Eben ve svém pořadu Na plovárně.

„Emil při běhu vždycky vypadal jako člověk s obrovskou vůlí vítězit. Byl takový, když vás dobýval?“
"Zpočátku jsem v něm viděla jen ušatého kluka, měl tehdy hlavu ostříhanou dohola, protože byl na vojně. On na to šel od lesa. Neskládal mi žádné poklony, ale snažil se mě získat obrovskou až neuvěřitelnou obětavostí. Stačilo říct, že bych potřebovala něco donést, opatřit, koupit a on okamžitě nabídl, že pro to odběhne. Mě jeho obětavost okouzlovala, až dojímala.

„Máte medailové oštěpy schované?"
"Měla jsem jich asi třicet, celou kolekci, na které bylo vidět, jak se oštěpy vyvíjely. Ty nestarší jasaňáky, pak přišly oštěpy z kanadského smrku, pak lepené a tak dál, dneska by to byla pěkná sbírka do muzea. Jenže Ťopek (přezdívka Emila Zátopka) byl strašně praktický a nesnášel zbytečné věci. Oba jsme jako atleti věčně potřebovali věšet a sušit zpocené věci a tak udělal z těch památných oštěpů věšáky. Jeden věšák z mistrovství Evropy, druhý z mistrovství světa. A z toho olympijského smeták do kuchyně. To mě opravdu naštval, strašně jsem se zlobila a on si mě udobřoval a říkal: ´Co bys s tím, Danuško, dělala? Takhle ho můžeš brát do ruky každý den.´“

"Pořád ho máte?"
"Mám. Jednou přijela japonská televize a ptali se na olympijský oštěp. „Mám ho“, řekla jsem, jim se rozzářily oči a nachystali kameru. Když jsem přinesla smeták, mohla je ranit mrtvice."

"Jak jste se vyrovnala s tím, že jsme neměli děti?"
"Dostala jsem po válce paratyfus a mělo to těžké následky… Byla jsem z toho nešťastná, hlavně ze začátku, ale Ťopek říkal, ať to beru jako osud. Nechtěl slyšet ani o adopci:´Osud to takhle naplánoval, tak pojedeme podle osudu.´“
(My bychom možná řekli spíš Boží vůle)

"Kdyby tady seděl s námi, co byste mu ráda řekla?"
"Těžko bych mu mohla říct něco, co by nevěděl. Ale snad by ho potěšilo, že to slyší znova: ´Ty můj kluku, někdy jsi mi připravil těžké chvíle, ale celý život jsem tě měla ráda.´“

(Z knihy Na plovárně 3, vydalo nakl. Reader´s Digest výběr, Praha 2007)