Jeho život byly mosty smíření

23. 10. 2012 8:25
Rubrika: osobnosti

Pinchas Lapide se narodil 28. listopadu 1922 ve Vídni a zemřel 23. října 1997 ve Frankfurtu nad Mohanem.


Znalost Bible, ne jako teorii, ale jako zásadní životní zkušenost, předal svému vnukovi dědeček. Mladý Pinchas vyrůstal v moderní židovské rodině, ale dědeček ho vedl k lásce ke svatým spisům jeho národa. Zkušenost, jak mocná jsou slova, mu zůstala až do dospělosti. Jako teolog i religionista se sám stal mistrem přesných a jednoznačných výpovědí. Jeho studia určil zákjem o jazyk a cizí jazykyjeho cesta ke vzdělání byla dlouhá a přerušovaná
V roce 1946 složil na vídeňské univerzitě tlumočnickou zkoušku z italštiny, ruštiny, francouzštiny, němčiny a angličtiny.
1947 – 1951 stuoval pod vlivem Martina Bubera judaistiku a dějiny prvních křesťanů.
1956 – 1958 studoval literaturu na milánské univerzitě. O 6 let později v Izraeli studoval na Hebrejské univerzitě křesťanství a Nový zákon. V roce 1965 se stal profesorem na americkém „Institute for Bible Studies“ a studuje zároveň romanistiku, politologii a medievalistiku. Následně po studijním pobytu v Německu na Institutu judaistiky Martina Bubera v Kolíně promoval v Berlíně roku 1971. Téma jeho práce bylo opět vázáno na náboženství a řeč.
„Křesťané mě přivedli do koncentračního tábora, křesťané mi pomohli uprchnout.“
Dlouhá studia zakončená až téměř v 50 letech nebyla způsobena ležérností v organizaci studií, ale jeho životními zkušenostmi.
V roce 1938 ztratil domov, byl vyloučen ze studií na gymnáziu a byl internovánv koncentračním táboře nedaleko hranic s Československem. Přes ČSR se mu opdařilo uprchnout do Polska a poté do Anglie. V roce 1940 poslední možnou lodí odjel do Britského mandátu Palestiny. Pracoval v kibucu, pak se připojil k židovsko-anglické brigádě generála Montgomeryho a bojoval v Itálii.
Po válce působil (díky svým jazykovým znalostem) jako spojovací důstojník mezi Rusy a Američany ve Vídni.
V roce 1947 se vrátil do Izraele, kde vstoupil do diplomatických služeb ministerstva zahraničí. Roku 1955 byl izraelským konzulem v Miláně, 1958 odjel jako sekretář izraelského velvyslance do Rio de Janeiro, ale v roce 1960 byl již zpět v Izraeli. V roce 1962 připravoval návštěvu papeže Pavla VI. V Izraeli.
Od roku 1971 přesídlil do Frankfurtu, kde žil až do konce svého života.
Zemřel 23. října 1997.
Byl to Žid Lapide, kterého vyhnali Němci z domova, a je to opět Žid Lapide, který odchází z vytouženého domova, Izraele, a usazuje se v zemi, na níž ulpívá historická odpovědnost za příšerné zločiny spáchané na židovském národě. U Němců tento krok vyvolával respekt, u Židů zděšení a rozhořčení. Jeho motivace nebyly osobní. Byl již v té době veřejně známou a slavnou postavou a vydal se vědomě na cestu stavby mostů a porozumění. To je jeho velké životní téma.
V „zemi pachatelů“ otevřel Žid lapide možnost stavět mosty smíření. Orientačním bodem pro řadu jeho publikací je náboženství a politika, především však samozřejmě Bible. Ta je oním základem, na kterém Lapide staví dialog.

Zdroj: Podle Ruth Lapide, in Bůh a člověk hledající smysl, nakladatelství Cesta, 2011

Teopolitika malých kroků
Pinchas Lapide

Rabíni říkají: „Všechna přikázání je třeba plnit, nabízí-li se odpovídající příležitost. S pokojem je to jinak. Ten musíme vyhledávat a stíhat jej.“ Toto stíhání pokoje, jak přikazuje žalmista (Ž 34,15), je také částí „činění pokoje“ (Iz 27,5; Joz 9,15), jak vyjadřuje Ježíš trochu plochou řečtinou, ale bezvadnou hebrejštinou. Vždyť jde o kreativní tvoření, jako u Boha, který „učinil“ slunce, měsíc a hvězdy (Gn 1,16). Proto je nejčastějším synonymem Boha v synagogální liturgii: dárce pokoje, nebo ještě přesněji: tvůrce pokoje. Jde o poctivou snahu, která má bořit zdi nedůvěry a stavět mosty. Je tu řeč o domlouvání, citlivém vycházení si vstříc, o pátrání po subtilních šancích kompromisu, řeč, kterou k nám mluví Bůh sám v pokladu rabínských výroků, aby nás zlákal k Imitatio Dei.
Proto odpovídají otcové Talmudu již za Ježíšova života na otázku, je-li vůbec pokoj na zemi možný, teopolitikou malých kroků: teopolitikou uhýbání konfliktům, otupování konfrontací, upouštěním od vlastního práva, důsledného plnění přikázání lásky, shovívavostí a všech 1001 cest trpělivé mravenčí práce „pro pokoj“, jak se nesčetněkrát opakuje v Talmudu. Míní se lidské spolupůsobení na spasitelném plánu, jehož cílem není pouhá bezkonfliktnost, nýbrž velký pokoj, plná uspokojenost světa před Bohem.
V jakém vztahu je tu lidská mírová taktika vůči Božímu smíření v „šalomu“, vysvětluje rabínské podobenství, které doporučuje kuchyňský hrnec jako vzor pro všechny činitele pokoje. Vždyť přece naplnit i jen pouhý hrnec bez velikého nepořádku a rozruchu kolem, to je denní zázrak, který by měl povzbudit také politiky. Tím, že svým tenkým dnem odděluje dva nepřátelské živly, oheň a vodu, nikterak je spolu nesmiřuje, ale přesto je dokáže pohnout k pokojné a konstruktivní spolupráci.
Kulinářská kooperace, jejímž výsledkem je dobro v podobě chutného kuchyňského požehnání. Nikoli zanedbatelný výkon – ve všech epochách našich rozháraných dějin humanity!
O nic méně realistický byl ve svých snahách o pokoj prorok Izajáš, který požadoval, ať „překují meče své na radlice a svá kopí na vinařské nože“ (Iz 2,4) – což v jeho době nebyl projev květnatého stylu ani poetické krasomluvy, ale prostá všední činnost. V mladší době železné nasazovali totiž zemědělci na dřevěné pluhy vzácné železné špice, aby mohli obdělávat svá pole. Ale ve válečných dobách připevnili tentýž kus železa na seříznutý klacek, který pak mohl sloužit jako zbraň. Izajáš, Ježíš ani rabíni nezatajovali realitu války, také z jejich úst nezní utopické „v náruč spějte miliony!“ nýbrž jednotvárně odkazují na možnost mezinárodního urovnání před Bohem – „on bude soudcem mezi národy“, čemuž má připravit cestu demonstrativní překování všech mečů v nástroje pokojného dobývání chleba.
Když by činitelé pokoje na zemi sblížili tímto způsobem nepřátele a pohnuli je ke spolupráci na Božím díle spásy, pak teprve Bůh toto počáteční smíření, které je záležitostí lidí, přivede k dokonalosti svou neodolatelnou milostivou láskou a spřátelí Davida s Goliášem, Izraele a Edoma, oheň a vodu, jak stojí v závěru jedné talmudické anekdoty.
Celý příspěvek zde: 
http://krestane-zide.info/modules/news02/article.php?storyid=113

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka