Nostra Ætate

V naší době se lidstvo stále více sjednocuje a přibývá vzájemných vztahů mezi různými národy.

Církev proto pozorněji uvažuje o tom, jaký je její vztah k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti.

28. října 1965 byly na II. vatikánském koncilu schváleny 4 důležité dokumenty – dekrety Christus Dominus, Optatam Totius a Perfectae Caritatis a deklarace Gravissimum Educationis a Nostra Ætate. Pojďme se podívat na posledně jmenovaný titul.

Jak už napovídá první odstavec, který byl citován v úvodu tohoto článku, zabývá se tato deklarace vztahem křesťanství, a zvláště pak katolické církve, k ostatním, nekřesťanským náboženstvím.

Klíčovou pasáží je 2. článek:

»Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (srov. 2 Kor 5,18–19)«

Toto učení v katolické církvi není zcela nové; nový a průlomový je způsob, jakým to o sobě církev otevřeně deklarovala. Již v dílech sv. Justina Mučedníka z pol. 2. stol. najdeme pojetí tzv. „semen pravdy“, resp. „semen Slova (Logu)“, která jsou rozeseta v nejrůznějších učeních. A sv. Tomáš Akvinský doporučuje při dialogu s jinověrci vycházet od toho, co máme společné (viz Summa contra gentiles).

Největší pozornost pochopitelně věnuje deklarace náboženství nám nejbližšímu – judaismu. Z židovského národa a z židovských kořenů totiž, jak píše sv. Pavel (Řím 9, 4–5), pochází sám Kristus a jeho apoštolové. S judaismem máme společné kořeny a východiska. Mohli bychom to graficky znázornit takto:

Církev v této deklaraci také jednoznačně odsuzuje pronásledování Židů: »Církev, která zavrhuje veškeré pronásledování, ať jde o kohokoli, protože má na paměti společné dědictví se Židy a je vedena nikoli politickými pohnutkami, nýbrž náboženskou evangelijní láskou, želí nenávisti, pronásledování a projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům.« (NÆ 4)

Se všemi náboženstvími spojuje katolické křesťany řada společných rysů. Na prvním místě jsou to všeobecně existenciální otázky: »Co je člověk? Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?« (NÆ 1) A takto bychom mohli graficky znázornit hledání styčných bodů:

V každém případě stojí za pozornost závěr této deklarace, v němž církev kategoricky odmítá náboženskou diskriminaci: »Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství. Proto jde posvátný sněm ve stopách svatých apoštolů Petra a Pavla a snažně zapřísahá křesťany, aby „vedli mezi pohany vzorný život“ (1 Petr 2,12), a je-li možno, pokud záleží na nich, aby žili v pokoji se všemi lidmi. (srv. Řím 12,18.) Tak budou opravdu dětmi svého Otce, který je v nebesích.(srv. Mt 5,45.)«

A toho se držme. Buďme si vědomi, čemu věříme, a mějme v úctě ty, kteří poctivě hledají.