Učitelka církve a vnitřní modlitby

„Ničím se neznepokojuj, ničím se nermuť, všechno pomíjí. Bůh se ale nemění. Máš-li v srdci Boha, nic Ti nechybí, jeho láska stačí.“

Pannou, mystičkou, reformátorkou karmelitánského řádu, první učitelkou církve a velkou učitelkou vnitřní modlitby – tím vším je sv. Terezie z Ávily, zv. také sv. Terezie Velká či sv. Terezie od Ježíše.

Narodila se 28. března 1515 v Ávile ve středním Španělsku. Ve 14 letech jí zemřela matka a otec ji poslal na výchovu do kláštera augustiniánek. Už od dětství ji fascinovaly životy svatých a ve 20 letech vstoupila do karmelitského kláštera v rodné Ávile – bohatého kláštera, jehož řeholnicím byl umožněn volný styk s vnějším světem. Její duchovní život byl zpočátku zmítán protiklady. Chvíle hluboké vnitřní modlitby střídala nespokojenost a povrchní zájmy. Krátce po řeholních slibech Terezie vážně onemocněla, několik dnů byla v bezvědomí a částečně ochrnula. Po svém uzdravení se stýkala s lidmi, kteří za ní často přicházeli, což ji rozptylovalo v rozjímání.

Brzy začala zakoušet duchovní vytržení. Ovlivnila ji přitom mj. kniha Abecedario espiritual, která po vzoru středověkých mystických spisů vybízela k vnitřní modlitbě a kontemplaci. K dispozici měla i další duchovní literaturu, která nejspíše měla vliv také na Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Počátkem 50. let prožila před obrazem ukřižovaného Spasitele hluboký mystický zážitek, který ji pohnul k definitivnímu obrácení. Rozhodla se vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od spojení s Bohem, a odevzdat se prostému, ale důslednému řeholnímu životu, ve kterém je většina času je vyhrazena tichu, samotě a důvěrnému přebývání s Bohem.

Konfrontace její touhy s nedůslednou praxí karmelitánů ji přivedla ke snaze řád reformovat. Roku 1562 založila v Ávile nový klášter, zv. Karmel sv. Josefa, který stojí na počátku tradice bosých karmelitek, resp. později bosích karmelitánů.

Tereziina touha po reformě a po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou narazila na řadu nepochopení a pomluv, ale i přesto se jí dařilo iniciovat vznik nových reformovaných klášterů. Po Tereziině setkání se sv. Janem od Kříže roku 1568 se začala rozvíjet i mužská odnož reformovaného karmelitánského řádu – bosí karmelitáni. Jejich společná práce opět narážela na silný odpor, avšak jejím plodem byly 32 nové reformované kláštery (14 mužských, 18 ženských). Nové komunity musely být malé a chudé a od jejích členek byla vyžadována přísná kázeň; součástí života v komunitě byly každodenní meditace. Vznik oddělené řehole bosých karmelitánů oficiálně schválil roku 1580 papež Řehoř XIII.

Terezie často upadala do extází, které ji naplňovaly pocitem štěstí. Nejznámější z nich je mystické probodení srdce andělem, které ji zaplavilo ohněm nadpřirozené lásky. Mystika sv. Terezie měla silný vliv na duchovní vývoj a na myšlení své doby.

Terezie zemřela vyčerpáním na vizitační cestě v Albě de Tormes 4. října 1582 (jak sama sobě předpověděla o osm let dříve). V důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl však její svátek posunut na následující den 15. říjen. Dva roky po smrti bylo její neporušené tělo vyzvednuto ze země. Roku 1614 byla blahoslavena a roku 1622 svatořečena. Roku 1970 byla jmenována první Učitelkou církve (dalšími jsou sv. Kateřina Sienská a sv. Terezie z Lisieux).

Sv. Terezie je autorkou několik knih, které patří k nejvýznamnějším dílům křesťanské mystiky. Sepsala je především z pedagogických důvodů - aby své spolusestry naučila praxi vnitřní modlitby a života v řeholní dokonalosti. Nejznámější z nich je Hrad v nitru, věnovaný vnitřní modlitbě. Terezie v ní popisuje jednotlivé stupně modlitby od nejnižšího až po ten nejvyšší stupeň nazírání a sjednocení s Bohem. Duše je zobrazena jako hrad rozdělený do sedmi příbytků. V sedmém příbytku, sídle Božím, se člověk spojuje se svým tvůrcem a dosahuje dokonalosti.

Její spisy najdete zde: http://ikarmel.cz/knihy.php?styp=autori&pr=Terezie od Ježíše&jm=&x=22&y=11

Z myšlenek sv. Terezie:

„Branou do hradu je modlitba. Je tedy čiré bláznovství chtít přijít do nebe, aniž bychom předtím šli do sebe.“

„Lidé této země vyjadřují svou lásku růžemi. Pán však posílá jako znamení své lásky trny.“

„Život znamená žít takovým způsobem, aby se člověk nebál ani smrti, ani ničeho jiného.“

„Nedovol, aby tě něco rozrušilo nebo v tobě vyvolalo obavy - všechny věci jsou pomíjivé.“

napsala: maddalena