O křesťanské naději

30. 11. 2012 0:00
Rubrika: události

Páté výročí vydání encykliky SPE SALVI papeže Benedikta XVI.


 

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když si dovolím tvrdit, že většna lidu katolického encykliky nečte (včetně mě). A je to škoda. Jejich poselství je jasné a srozumitelné. Nejsou to žádné nesrozumitelné a složité traktáty, ale často jsou to slova "do pranice". Dovolte mi nabídnout výpisky z oné encykliky. Snad se mi podaří vypíchnout to nejdůležitější. Překlad celé encykliky najdete na na webu radia Vatikan nebo je možné si ji zakoupit u Paulínek.

Encyklika je rozdělena do tří částí. 

V první části encykliky
Benedikt XVI. hledá biblické kořeny a klade obecné otázky po tom, co to vlastně naděje je.

Vykoupení nám bylo nabídnuto tím, že se nám dostalo naděje, spolehlivé naděje. Její síla nám umožňuje čelit přítomnosti. Přítomnost, ač námáhavá, může být žita a přijata, pokud vede k cíli a pokud si tímto cílem můžeme být jisti, pokud je tento cíl tak velký, že opodstatňuje námahu cesty.
NADĚJE JE TOTIŽ ÚSTŘEDNÍM TÉMATEM BIBLICKÉ VÍRY.
Evangelium není jenom sdělení o věcech, které lze vidět, ale sdělení, které produkuje skutečnost a mění život.

Postava Krista je na starověkých sarkofázích interpretována především dvěma obrazy: postavami filosofa a pastýře. Filosofie v počátcích křesťanství nebyla považována za obtížnou akademickou disciplínu, jak je prezentována dnes. Filosof byl spíše ten, kdo dovedl naučit podstatnému umění: umění být pravým člověkem, umění žít i zemřít. Pravým pastýřem je Ten, který zná cestu údolím šeré smrti. Ten, který i na cestě extrémní samoty, kde mě nemůže nikdo doprovázet, kráčí se mnou a vede mě po ní.
Podle Tomáše Akvinského je víra trvalá dospozice duše, díky níž v nás začíná věčný život, a rozum je doveden k souhlasu s tím, co nevidí.

Musíme se ptát: je křesťanská víra také dnes pro nás nadějí, která proměňuje a drží náš život? Je pro nás poselstvím, které v nás utváří novým způsobem samotný život anebo je pouhou informací? 

Dále se papež zamýšlí nad smrtí. 
Sv. Ambrož říká: "Není třeba nad smrtí naříkat, neboť je nástrojem spásy všech." Eliminace smrti nebo její neomezené oddalování by vystavilo zemi i lidstvo neúnosné situaci a ni jednotlivec by z toho neměl prospěch. Z jedné strany zemřít nechceme, zejména ten, kdo nás miluje, nechce, abychom zemřeli. Z druhé strany si však nepřejeme pokračovat v neomezen& eacute;m trvání a ani země není stvořena s takovouto vyhlídkou. A co vlastně znamená věčnost? V podstatě chceme jedno jediné: blažený život, život, který je štěstím. Nevíme, co bychom přesně chtěli, ale víme, že musí existovat něco, co my neznáme a k čemu se cítíme být přitahováni. Můžeme tušit, že věčnost není sled kalendářních dnů, ale něco jako chvíle plná nasycení, v níž nás celek objímá a my objímáme celek. Jako by to byl moment ponoření se do oceánu nekonečné lásky. "Zase vás uvidím a vaše srdce se zaraduje, a vaši radost vám nikdo nevezme."(J 16,22) Musíme přemýšlet v tomto směru, chceme-li chápat, k čemu směřuje křesťanská naděje, co očekáváme od víry, od našeho bytí s Kristem.

Druhá část encykliky 
je zamyšlením nad historickým vývojem a rozjímáním o tom, že naše naděje nemůžu být individualistická. Spása byla vždycky chápána jako kolektivní skutečnosti (viz list Židům). Sv.Bernard z Clairvaux vysvětluje mnichům, že mají zodpovědnost za celý organismu Církve, ba i lidstva.

Jak se mohla zrodit idea, že Ježíšovo poselství je úzce individualistické a směřuje pouze k jedinci? Jak se došlo k tomu, že spása duše je interpretována jako útěk před odpovědností za celek a že program křesťanství je v důsledku toho považován za sobecké hledání spásy, která odmítá sloužit druhým? Abychom našli odpověď, musíme pohlédnout na základní komponenty období novověku. Naděje dostává novou podobu a tou je víra v pokrok. Do jádra ideje pokroku se dostávají dvě kategorie: rozum a svoboda. V obou těchto klíčových pojmech se však myšlení potichu a postupně staví do protikladu k vazbách víry a Církve. Francouzskou revoluci můžeme vidět jako pokus nastolit vládu rozumu a svobody. V 19. století se formuje dělnická třída, která žije v děsivých podmínkách. Proto Bedřich Engels má jasno: toto nesmí pokračovat, je nutná změna. Karel Marx ukazuje cestu ke změne skrze revoluci. Marx sice ukázal přesně, jak uskutečnit převrat, ale neřekl, jak by se mělo pokračovat potom. Lenin si musel povšimnout, že ve spisech "mistra" se nevyskytuje žádná směrnice dalšího postupu. Marx nejenom opomněl stanovit nezbytný řád nového světa, jeho omyl ležel hlouběji. Zapomněl, že SVOBODA ZŮSTÁVÁ STÁLE SVOBODOU, I KE ZLÉMU. Věřil, že bude-li uveden pořádek do ekonomie, bude v pořádku všechno. Jeho omylem byl materialismus. V co tedy můžeme doufat? Je zapotřebí, aby do sebekritiky novověku byla zahrnuta také sebekritika novověkého křesťanství, které se musí stále znovu učit chápat samo sebe ze svých vlastních kořenů. Neodpovídá-li technickému pokroku pokrok etické transformace člověka, potom to není pokrok, ale ohrožení člověka a světa. (Tady si dovolím poznámku: Právě v tomto bodě myslím chybně uvažuje prezident Klaus). Ano, rozum a víra se vzájemně potřebují, aby uskutečnily svou pravou přirozenost a své poslání.

Zeptejme se znovu. V co můžeme doufat? Naděje souvisí též se svobodou. Svoboda člověka je vždy nová. Naše rozhodnutí nemohou být nikdy učiněna za nás někým jiným. Svoboda předpokládá, že v základních rozhodnutích se každý člověk, každá generace, ocitá znova na začátku. Morální blaho světa nemůže být nikdy zaručeno pouhým prostřednictvím nějakých struktur. Svoboda musí být vždy znovu získána pro dobro. Dobré struktury pomáhají, ale samy o sobě nestačí. Člověk nemůže být nikdy vykoupen zvnějšku. Věda svět nespasí. Člověk je vykoupen skrze lásku. Když někdo ve svém životě učiní zkušenost velké lásky, je to moment vykoupení, který dává nový smysl jeho životu. Lidská láska je ale velice křehká. Lidská bytost potřebuje lásku nepodmíněnou. Kdo nezná Boha, může mít různé menší naděje, chybí mu ale ona naděje, která podpírá celý život. Pravou velkou nadějí člověka, která odolá všem zklamáním, může být jedině Bůh. Potřebujeme naděje velké i malé, které nás den po dni udržují na cestě. Avšak bez velké naděje, která musí překonat všechno ostatní, jsou nedostačující. Pouze jeho láska nám dává možnost vytrvat ve vší střízlivosti den po dni, aniž bychom pozbyli vzlet naděje ve světě, který je svou přirozeností nedokonalý.

Třetí část encykliky 
ukazuje, kde můžeme naději uplatňovat v praxi - v modlitbě, v utrpení. V opravdu těžkých zkouškách nepomůže nic než naděje v Boží dobrotu. V posledním odstavci papež připomíná Marii jako hvězdu naděje. Pravými hvězdami našeho života jsou osoby, keré dovedly správně žít.
"Maria, ty zůstáváš uprostřed učedníků jako jejich Matka, jako Matka naděje. Svatá Maria, Matko Boží, nauč nás věřit, doufat a milovat spolu s tebou. Ukaž nám cestu k jeho království."


Autorka článku:
Ludmila Křivancová

 

Zobrazeno 1553×

Komentáře

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka