Sezona v pekle

"Teď jsem proklatec, mám hrůzu z vlasti. Ze všeho nejlepší je hodně opilý spánek na písčitém břehu!

Neodjíždí se. - Dejme se tedy opět zdejšími cestami s břemenem své neřesti, která od té doby, co jsem začal užívat rozumu, zapustila do mého boku kořeny utrpení, která se vzpíná k nebi, bije mne, sráží a smýká mnou.

Pozůstatek nevinnosti a zbytek bázlivosti. Tak jest. Nevnášet do světa své znechucenosti a zrady.

Vzhůru! Pochod, břemeno, poušť, nuda a vztek.

Komu bych se pronajal? Které zvíře je třeba zbožňovat? Na jaký svatý obraz se máš obořit? Jaké srdce zkruším? Co bych měl tvrdit za lež? V jaké krvi se ubírat?

Raději se mít na pozoru před spravedlností. - Krušný život, otupělost sama - nadzvednout vyschlou pěstí víko rakve, sednout si, udusit se. Takto se vyhnout i starobě, i nebezpečí: strach není francouzská vlastnost.

Ach, jsem tak opuštěný, že obětuji své směřování k dokonalosti kterémukoli božskému obrazu.

Ó mé sebezapření, ó má podivuhodná milosrdnosti! ovšem, že zde na zemi!

De profundis, Domine, jsem to ale hlupák!"

Jean-Nicolas Arthur Rimbaud, francouzský básník, nejvýznamnější představitel tzv. "prokletých básníků". Ačkoli se hrozím podobného, neodvážím se soudit jeho šílený způsob života, neboť jeho dílo svědčí o rozervanosti srdce. O trýznivé potřebě pochopení a neuspokojitelném hledání. O marnosti života v nenávisti (snad vůči sobě samotnému na prvním místě), která je skutečně prokletím...

Narodil se 20. října 1854 v Charleville. Byl velmi nepřizpůsobivý a na výchovu své konzervativní a věřící matky reagoval výbuchy hněvu a útěky z domova. Byl však také výborný student, verše psal již během studia.
Po ukončení vzájemného vztahu s Paulem Verlainem, kdy Verlain Rimbauda postřelil, vydal se Rimbaud na toulky po světě. Toulal se po Evropě, Asii i Africe, živil se nejrůznějšími způsoby (jako cirkusák, žoldák, obchodník). Obchodoval s kožešinami, kávou, slonovinou, se zlatem,dokonce i se zbraněmi. Do Francie se vrátil již těžce nemocen a brzy zemřel v Marseille na rakovinu, 10. listopadu 1891.

Dílo:
Vytvářel básně a útvary stojící na pomezí poezie a prózy, postihující niterná hnutí prostřednictvím asociací představ, slovních experimentů a trsů jinotajů a symbolů. Rozbil tradiční poetiku, vycházel z intenzívně vnímané zkušenosti. Odhaloval iluzornost pravd uznávaných společností, jež vystavil pohrdavému posměchu. Jeho dílo vycházelo ze zloby, z revolty a vnitřmí síly a brutálně útočilo na všechny formy tradice. Útoky proti povrchnosti, zbabělosti a všednosti společnosti postupně přerostly v nenávist proti všem hodnotám a posvátným tabu konvenčního světa.
Ovlivnil moderní francouzskou poezii, zejména symbolisty a surrealisty.

Opilý koráb - 1871, ilustrace teorie vidění, kterou se autor uvedl v pařížském básnickém spolku. Koráb volně pluje vodami, vplouvá do vln dobrodružství, plných barev, snů a halucinací, rozpoutaných živlů. Výbuch uvolněné obraznosti nakonec vede k únavě, deziluzi a k návratu "ke starým zdem Evropy".

Iluminace - soubor 45 básní v próze. obsahuje řadu příběhů, vzpomínek, halucinací a obrazů. Básně jsou psány svébytným, eliptickým jazykem. Tento soubor za autorova života nevyšel, výňatky vydal Verlain ve svých Prokletých básnicích.

Sezona v pekle - 1873, jediné dílo, které vydal Rimbaud sám. Jde o soubor devíti básnických próz, je osobní bilancí i úvahou nad osudem prokletého básníka.
Výňatky z  tohoto díla naleznete zde.

Rimbaudovo dílo vešlo ve známost až v osmdesátých letech a od prvního souborného vydání v roce 1895 ovlivňovalo moderní poezii 20. století.

Zdroj:
http://ld.johanesville.net/rimbaud
http://www.spisovatele.cz/jean-arthur-rimbaud#cv
http://cs.wikipedia.org/wiki/Arthur_Rimbaud

Máte-li odvahu, tak ještě jeden depresivní text:

Sbohem
Už je tu podzim! - A však proč toužit lítostivě po věčném slunci, věnujeme-li se objevování božského jasu - na hony vzdáleni lidí, umírajících na roční období.

Podzim. Náš člun, vztyčený v nehybných mlhlách, zabočuje k přístavu bídy, k ohromnému městu, s nebem potřísněným od ohně a bláta. Ach, zpuchřelé hadry, chléb promočený deštěm, opojení, na tisíc lásek, které mne ukřižovaly! Ona tedy vůbec nepomine, ta nenasytná královna miliónů mrtvých duší a těl, která budou souzena! Vidím se v duchu, jak ležím s kůží rozežranou blátem a morem; s červy hemžícími se ve vlasech a pod paží a s ještě větším červem v srdci, mezi neznámými lidmi bez věku, bez citu... Mohl bych tam zhynout... Jak děsná představa! Bída se mi oškliví.
A obávám se zimy, protože to je období pohodlí!
- Někdy vídávám na nebi nekonečné roviny, pokryté radujícími se bílými národy. Veliká zlatá loď vlaje nade mnou za ranních vánků svými pestrobarevnými vlajkami. Vytvořil jsem všechny slavnosti, všechny triumfy, všecka dramata. Pokusil jsem se vynalézt nové květy, nové hvězdy, nová těla, nové řeči. Domníval jsem se, že nabývám nadpřirozené moci. Nuže dobrá! Musím pochovat svou obraznost a své vzpomínky! Je pohřbena krásná sláva umělce a vyprávěče!

Já, já, jenž se nazýval mágem nebo andělem, jemuž není třeba dbát žádné morálky, jsem vrácen půdě, abych si našel nějakou úlohu a abych objal drsnou skutečnost! Rolník!
Jsem oklamán? Bylo by pro mne snad milosrdenství sestrou smrti?
Konečně, požádám za odpuštění, že jsem se uklidňoval lží. A pojďme.
Ale ani jediná přátelská ruka! a kde čerpat posilu?

(překlad: Vítězslav Nezval)