Slavnost Ježíše Krista Krále

Pilát se ho zeptal: „Ty jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (Jan 18,37)

Poslední neděli v liturgickém roce, v pořadí 34. V mezidobí, slavíme Krista Krále – plným názvem »slavnost našeho Pána Ježíše Krista, krále veškerenstva«. Proč tomu tak je?

Tato slavnost je relativně mladá. Do kalendáře ji zavedla až encyklika Pia XI. Quas primas ze sklonku roku 1925 – z roku 1600. výročí prvního všeobecného koncilu. Právě ten (označujeme ho jako I. nikajský) jednoznačně potvrdil božství Syna, božství Kristovo, božství toho, o němž je psáno: „na plášti a na boku má napsáno svoje jméno: Král králů a Pán pánů“ (Zj 19,16).

Kristus Pantokrator – apsida baziliky sv. Pavla Za hradbami

Zdálo by se paradoxní, že Kristus je nazýván a oslavován jako král právě v době, která království nepřeje – po 1. světové válce se v Evropě hroutí staré monarchie, králové přicházejí o své trůny a mnohdy odcházejí do vyhnanství. Ale přece jen to má svou logiku: právě při pohledu na hroutící se královské vlády tohoto světa je zřejmé, že jen a pouze Kristus je tím, kdo má nezpochybnitelný nárok na královský titul. Jen on je skutečným, na zmatcích světa a dějin nezávislý, svrchovaný Král.

Dost možná právě takto chápali Kristovu královskou vládu ti, kdo pro jeho jméno trpěli pronásledování. Blahoslavený Michael Augustin Pro a s spolu ním desítky a stovky mexických mučedníků, „zabitých pro Boží slovo a pro svědectví, které vydali“ (Zj 6,9), umírali v době mezi světovými válkami před popravčí četou s výkřikem: „¡Viva Cristo Rey! – Ať žije Kristus Král!“

Oslavujeme tedy slavnost Krista Krále na konci roku. Vyjadřujeme tím víru, že jeho království dojde naplnění na konci časů. A tato slavnost dává liturgickému roku eschatologický rozměr – tak jako o Vánocích klademe důraz na Kristovo vtělení a o Velikonocích na jeho smrt a zmrtvýchvstání, tak zde máme ukotvení osnovy dějin spásy na jejím druhém konci: naplnění. Proto tato slavnost není oslavou myšlenky, ideje, nýbrž – tak jako další velké svátky – události, kterou dosud vidíme jen očima víry. Víry, jak vyznáváme, že On „znovu přijde ve slávě“.

Jaké ale je toto Kristovo království? Jaké je království, v němž je Kristus králem? Je to jen cosi za obzorem, na který se máme těšit? Příslib dosud nedosažených, a tedy snad i nedosažitelných budoucích dober? Krásná vidina, ale přece jen vidina? Budoucnost, tedy cosi neskutečného? Nebo snad dokonce Utopie?

To jistě ne; je přece psáno: „Boží království je mezi vámi.“ (Lk 17,21) Hledejme, a nalezneme je v církvi. Vždyť přece Kristus byl ustanoven dědičným pánem všeho (srv. Žid 1,2), aby byl učitelem, králem a knězem všech, hlavou nového, všeobecného lidu Božích dětí. (srv. LG 13) A církev si je a nemůže nebýt vědoma toho, že má shromažďovat s Králem, jemuž všechny národy byly dány jako dědictví (srv. Ž 2,8) a do jehož města přinášejí dary a bohatství (srv. Žl 72,10; Iz 60,4–7; Zj 21,24). (srv. LG 13)

Když první křížová výprava roku 1099 dobyla Jeruzalém, odmítl vůdce křižáků korunovaci na jeruzalémského krále se slovy: „Nechci nosit korunu ze zlata tam, kde Kristus nosil korunu trnovou.“ A vskutku – náš Král se v mnohém vymyká pozemským králům. Jeho korunou je trnový věnec, nástroj bolesti. Jeho žezlem rákosová hůl, symbol nestálosti a křehkosti (Mt 27,29). Jeho pláštěm šaty snad na maškarádu (srv. Lk 23,11). Jeho trůnem popravčí nástroj – šibenice…

A přece je to Král! Nikoli přesto – právě proto. Jeho královský purpur je zbarven tím nejdražším barvivem na světě, Kristovou krví, krví nevinného člověka, krví vtěleného Boha. Jeho probodené ruce, nohy a bok jsou nezpochybnitelným důkazem legitimity jeho královské důstojnosti. Naprosto správně to formuloval Venantius Fortunatus ve svám hymnu Vexilla Regis prodeunt: »Regnavit a ligno Deus« – Bůh se ujal vlády z kříže. Tehdy, a jen tehdy budeme mít účast na Kristově království, když pochopíme, že ruce Krále jsou ruce nesoucí rány pro naši spásu. Že kdo chce náležet Králi a mít s ním podíl na královské moci a vládě, být součástí „královského kněžstva" (1 Pt 2,9), musí tak jako On dát své ruce k dispozici bratřím a sestrám, vykoupeným Královou krví. Že – řečeno s Janem Zahradníčkem:

V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
v jeho žehnajících rukou probodených
jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem