1. jednání Koncilu završeno

8. 12. 2012 0:00
Rubrika: události | Štítky: koncil

To, co nás všechny čeká, bude nesmírně důležité. Koncil zůstává v následujících devíti měsících, kdy jsou přerušena všeobecná zasedání ve vlastním slova smyslu, naprosto otevřen.


 

Tato slova vyřkl Jan XXIII. 8. prosince 1962, v den, kdy byla slavnostním zasedáním ukončena první etapa zasedání II. vatikánského koncilu. Bylo to svým způsobem překvapením, protože nejen římská kurie, ale i sám papež při svolání koncilu předpokládal, že do Vánoc onoho roku bude koncil úspěšně uzavřen.

Čemu vděčíme za to, že se tak nestalo? Ukázalo se, že do kuriálního plánování se vložili biskupové z nejrůznějších končin Evropy i světa – ti, kteří byli na koncil svoláni, se rozhodli do jeho chodu promluvit.

Koncil samozřejmě nevyrostl „na zelené louce“; měl za sebou intenzivní přípravu vzdálenou i blízkou. K té vzdálené můžeme počítat liturgické hnutí, zvýšený zájem o Písmo a patrologii i ozvěnu ekumenického hnutí, která do církve zaznívala z nekatolického prostředí. Přípravou blízkou pak byla bedlivá práce přípravných komisí – ty však byly téměř bezvýhradně ovládány kuriálními teology a hodnostáři.

Bylo by ovšem křivdou představovat si církev koncilní doby jako rozpolcenou mezi „zlé kuriální úředníky“ a „hodné biskupy ze světa". Vatikánští patres bezpochyby sledovali v prvé řadě zájem církve – jen se její představy o ní nekryly s pohledem světového episkopátu. Laicky řečeno, v centru církve bude vždy určitý sklon podlehnout pokušení apoštolů: »Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.« (Mk 9,38)

Připravená schémata k jednání – bylo jich celkem 69 – se však nesetkala s kladným ohlasem. Koncilní otcové projevili jasnou vůli rozhodovat o tom, co bude na Koncilu projednáváno, ale také jak se bude jednat. To se ukázalo již při prvním pracovním zasedání, které se konalo 13. října 1962.

Tehdy měli být zvoleni členové jednotlivých pracovních komisí. Kurie předpokládala, že volby proběhnou bez průtahů, ovšem koncilní otcové protestovali – zastoupeni kardinály Liénartem z Lille a Fringsem z Kolína vyslovili požadavek, aby byla volba odložena, až se biskupové navzájem poznají. Požadavek byl přijat bouřlivým potleskem. Arcibiskup Dwyer z oregonského Portlandu tuto událost později komentoval slovy: „Zpozorovali jsme, že jsme koncil, a žádní školáci, kteří se sešli na zazvonění.“

Podobné překvapení přinesl 20. listopad. Koncilní otcové hlasovali o návrhu osnovy jednání koncilu s tématem pramenů zjevené pravdy. Výsledek: 822 hlasů pro, 1383 proti. Ukázalo se, že schéma, předem stanovené koleje, z nichž by bylo těžké vyjet, bude třeba od základu změnit. A tato práce byla náplní nejen následujících dní jednání koncilu, ale také doby následující, podstatné části roku 1963.

Zdálo by se, že první zasedací období koncilu, období od 11. října do 8. prosince 1962, nebylo úspěšné – nemělo za výsledek žádný dokument, nepřineslo konkrétní, hmatatelné plody. Přesto však – a je to patrné z toho, co bylo řečeno – bylo nesmírně důležité; dalo totiž směr a konkrétní obrysy dalšímu pokračování koncilu, který se tak opravdu mohl stát tím, čím měl být: shromážděním biskupů katolické církve, nástupců apoštolského sboru, jak to později zformuluje konstituce Lumen gentium:

»Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví. (…) V něm biskupové při věrném respektování prvenství a svrchovanosti své hlavy vykonávají svůj úřad z vlastní moci k dobru svých věřících, ba celé církve; Duch Svatý nepřetržitě posiluje tuto organickou strukturu a její svornost.« (LG 22)

Blahoslavený Jan XXIII., který Koncil svolal, se jeho pokračování už nedočkal. Byl si vědom toho, že mu zbývá jen několik měsíců života. Proto svěřil vedení následujících prací dvěma kardinálům, jimž důvěřoval nejvíce – byli to Leo Joseph Suenens z Bruselu a Giovani Battista Montini z Milana. Právě kardinál Montini se roku 1963 po smrti Jana XXIII. stal papežem a jako Pavel VI. dovedl Koncil k úspěšnému závěru, k tomu, aby se stal – podle přání Jana XXIII. – pro církev novými Letnicemi.

Zdroj:

Giuseppe Alberigo: Stručné dějiny II. vatikánského koncilu; Barrister & Principal, Brno 2008
Otto Hermann Pesch: Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava – průběh – odkaz; Vyšehrad, Praha 1996

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka