Misie, kněžstvo a náboženská svoboda na Koncilu

7. 12. 2012 8:11
Rubrika: události | Štítky: koncil

Církev byla poslána Bohem k národům světa, aby byla „všeobecnou svátostí spásy". Proto se snaží, vedena nejvnitřnějšími požadavky své katolicity a poslušností k svému Zakladateli (srov. Mk 16,15), hlásat evangelium všem lidem. Vždyť už sami apoštolové, na nichž je církev vybudována, jako Kristovi následovníci „kázali slovo pravdy a dávali život církvím". Je povinností jejich nástupců v tomto díle trvale pokračovat, aby se „slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno s úctou" (2 Sol 3,1) a aby se Boží království hlásalo a budovalo všude na zemi.


 

Těmito slovy začíná dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (AG), jeden ze tří dokumentů II. vatikánského koncilu, které spatřily světlo světa v samotném jeho závěru – byly schváleny v úterý 7. prosince 1965.

Církev je už sama svou povahou misionářská – a to nejen proto, že jako taková byla Kristem explicitně ustanovena a poslána, ale také (a především) proto, že si jakožto společenství osob bere příklad z nejdokonalejšího společenství: z Nejsvětější Trojice. To, co my známe jako „dějiny spásy", je ve své nejvlastnější podstatě naplnění poslání Syna a Ducha v Otcově plánu.

»Misijní činnost církve šíří její spásnou víru, jejím rozšiřováním zdokonaluje její katolickou jednotu, udržuje se její apoštolskostí, uplatňuje sborové cítění její hierarchie a dosvědčuje, šíří a podporuje její svatost.« (AG 6)

»Tato misijní činnost se rozvíjí v časovém rozpětí mezi prvním a druhým Pánovým příchodem, při němž bude církev shromážděna od čtyř světových stran jako žeň do Božího království (srov. Mt 24,31; Didaché 10,5). Neboť dříve než Pán přijde, je třeba hlásat evangelium všem národům (srov. Mk 13,10).« (PO 9)

Jakými prostředky se toto hlásání děje? Bývá církev obviňována z toho, že na svých misiích likviduje domorodou kulturu, utlačuje původní obyvatele a napomáhá kolonizaci. Opak by měl být pravdou! Hlásat křesťanství totiž znamená být a hovořit s lidmi:

»Aby byli misionáři s to vydávat toto svědectví Kristu s užitkem, ať je spojuje s těmito lidmi úcta a láska. Ať se považují za členy společenství lidí, mezi kterými žijí, a ať mají účast na kulturním a společenském životě různými styky a činnostmi, jaké s sebou nese lidský život. Ať jsou obeznámeni s jejich národními a náboženskými tradicemi. Radostně a uctivě ať odkrývají semena Slova, která jsou v nich ukryta. (...) Církev přísně zakazuje, aby byl někdo k přijetí víry nucen nebo přiváděn či lákán nepatřičnými způsoby, stejně jako důrazně hájí právo, aby nikdo nebyl od víry odrazován nespravedlivým šikanováním.« (AG 11.13)

Zajímavý postřeh přináší dekret Ad gentes ohledně toho, kdy je v konkrétním místě svým způsobem misijní dílo dovršeno – přinejmenším v jedné své etapě: když misijní území přinese plody v podobě svých vlastních duchovních, biskupů a kněží, i řeholníků. Tehdy se stává v pravém slova smyslu místní církví. Tím však úkol hlásat evangelium nekončí! Je neustálou povinností církve

»...planout stejnou láskou k lidem, jakou hořel Kristus, s vědomím, že jenom Bůh působí, aby přišlo na zemi jeho království, a spolu se všemi věřícími křesťany se modlit, aby na přímluvu Panny Marie Královny apoštolů byly pohanské národy co nejdříve přivedeny k poznání pravdy (1 Tim 2,4) a aby Boží sláva, která září na tváři Ježíše Krista, zazářila skrze Ducha Svatého všem (2 Kor 4,6).« (AG 42)


 

Druhý z dnešních dokumentů je dekret o službě a životě kněží. Nese titul Presbyterorum ordinis (PO).

»Kněží vybraní z lidí a ustanovení pro lidi v jejich záležitostech u Boha, aby obětovali dary a oběti za hříchy (srov. Žid 5,1), žijí s ostatními lidmi jako s bratry. Tak i Pán Ježíš, Boží Syn, poslaný od Otce jako člověk k lidem, pobýval mezi námi a chtěl se ve všem připodobnit bratřím, s výjimkou hříchu (srov. Žid 2,17; 4,15). Napodobovali ho již svatí apoštolové a učitel národů svatý Pavel, „určený k hlásání Boží radostné zvěsti“ (Řím 1,1), prohlašuje, že se pro všechny stal vším, aby všechny přivedl ke spáse (srov. 1 Kor 9,19–23). Kněží Nového zákona jsou sice v důsledku svého povolání a svěcení jistým způsobem odlišeni uvnitř Božího lidu, ne však aby byli odloučeni od něho nebo od kteréhokoli člověka, nýbrž aby byli zcela zasvěceni dílu, pro něž je Pán povolal (srov. Sk 13,2). Nemohli by totiž být Kristovými služebníky, kdyby nebyli svědky a rozdělovateli jiného života než pozemského; nemohli by však ani sloužit lidem, kdyby jim zůstal cizí jejich život a prostředí.« (PO 3)

Kněží jsou povoláni především ke službě slova, k přisluhování svátostí, především eucharistie, a k tomu, aby vedli Boží lid. Pro tyto důležité úkoly jsou na ně kladeny náročné požadavky: svatost, pokora a poslušnost, celibát a dobrovolná chudoba. Také mají být nezávislí na strukturách světa:

»Při budování křesťanského společenství nepřisluhují kněží nikdy nějaké ideologii nebo lidské straně, ale jakožto hlasatelé evangelia a pastýři církve zaměřují svou práci na duchovní růst Kristova těla.« (PO 6)

Dekret také řeší otázku vztahů kněží

  • k biskupům: Kněží jsou symmystai (spoluliturgové) a synepimachoi (spolubojovníci) biskupů. (PO 7)
  • k sobě navzájem: Všichni kněží jsou totiž posláni spolupracovat na témže díle, ať vykonávají službu farní nebo nadfarní, ať se věnují vědecké práci nebo vyučování, ať pracují manuálně a sdílejí s dělníky jejich životní podmínky – kde je to vhodné a příslušnou autoritou schváleno – nebo ať konají jiné apoštolské nebo s apoštolátem souvisící práce. Všichni mají přece jeden cíl, totiž budování Kristova těla. (PO 8)
  • k laikům: I když kněží Nového zákona na základě svátosti svěcení vykonávají vznešenou a nutnou službu otce a učitele Božího lidu a pro Boží lid, přece jsou zároveň se všemi věřícími křesťany Pánovými učedníky, kteří se stali účastníky jeho království dík povolání od Boha. (srov. 1 Sol 2,12; Kol 1,13) Se všemi znovuzrozenými v křestním prameni jsou kněží bratři mezi bratry (srov. Mt 23,8), neboť jsou údy jednoho a téhož Kristova těla, jehož budování je svěřeno všem. (PO 9)

»Všichni kněží přece spolupracují na uskutečňování Božího plánu spásy, totiž tajemství Kristova, tajemného rozhodnutí od věků skrytého v Bohu (srov. Ef 3,9), které se jen pozvolna uskutečňuje součinností různých služeb při budování Kristova těla, dokud se nenaplní míra jeho věku.« (PO 22)


 

Nejvýznamnější je pak třetí z těchto dokumentů. Nejedná se o dekret, nýbrž o deklaraci – tato forma náleží jen třem koncilním spisům, které reagují na nejpalčivější otázky. Deklarace Dignitatis humanae (DH) pojednává o náboženské svobodě.

Snad v žádné oblasti není církev tolik tupena, napadána a obviňována jako právě ve věci náboženské svobody a tolerance. Žijeme v době, která si svobody a tolerance cení velice vysoko. Proto bylo a je nanejvýš žádoucí, aby ze strany církve zazněla světu jasná odpověď.

Bylo by však zcela nepoctivé či mylné přičítat církvi „náhlý obrat k toleranci“ jako výsledek laciného a prvoplánového přizpůsobování se světu. Koncepce náboženské svobody je církvi vlastní, protože je dobře zakotvena v pojetí a chápání osoby jakožto centrálního pojmu křesťanské antropologie:

»Všichni lidé, protože jsou osoby – jsou totiž obdařeni rozumem a svobodnou vůlí, a proto mají osobní odpovědnost – jsou v souladu se svou důstojností pobádáni vlastní přirozeností a zároveň i mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též zavázáni přidržet se poznané pravdy, a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život. Lidé však nemohou splnit tuto povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemají-li psychologickou svobodu a nejsou-li zároveň prosti vnějšího nátlaku. Právo na náboženskou svobodu tedy nevyplývá ze subjektivní dispozice osoby, nýbrž ze samé její přirozenosti. Proto právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád.« (DH 2)

Rovněž se ze strany církve nejedná o zpronevěru nadčasovým zásadám, především zjeveným pravdám. Nauka o náboženské svobodě má totiž kořeny v samotném zjevení, které »sice nevyhlašuje výslovně právo na svobodu od vnějšího donucování v oblasti náboženství, avšak vyjevuje důstojnost lidské osoby v její plné šíři, ukazuje Kristovu úctu k svobodě člověka při plnění povinnosti uvěřit Božímu slovu a poučuje nás o duchu, jakého mají učedníci takového Mistra ve všem svém jednání uznávat a následovat«. (DH 9)

Prvořadým vzorem je pro církev samozřejmě sám Kristus Pán, v jehož stopách šli jeho apoštolové. Nikdo z nich nenutil druhé k přijetí víry násilím, nikdo z nich nevyhrožoval, nikdo z nich neřinčel zbraněmi. A těmito cestami se snaží kráčet i církev. »I když se v životě Božího lidu, putujícího proměnlivými lidskými dějinami, někdy vyskytl způsob jednání méně odpovídající duchu evangelia, ba dokonce mu odporující, přece vždycky zůstávalo učením církve, že nikdo nesmí být k víře nucen.« (DH 12)

To, co církev požaduje od svých věřících, žádá však také od světa. Má-li se dít hlásání evangelia jen pokojnými prostředky, mají mít křesťané plné právo je těmito prostředky hlásat. Zastává-li církev učení o náboženské svobodě, žádá sama spravedlnost, aby také jí byla poskytována. Proti porušování náboženské svobody ze strany státu či společnosti se církev staví stejně rozhodně jako proti pokusům hlásat víru se zbraní v ruce.

Možná se nám to zdá být troufalé. Vezměme však v potaz, že ve prospěch náboženské svobody – jak jsme se dočetli o něco výše – argumentuje církev tím, co je vlastní každému člověku, co souvisí s podstatou lidské důstojnosti, která také této deklaraci dala jméno. Proto vyslovuje prosbu:

»Dej Bůh a Otec všech, aby byla lidská rodina pečlivým zachováváním zásady náboženské svobody ve společnosti, Kristovou milostí a mocí Ducha Svatého přivedena k vznešené a trvalé „svobodě ve slávě Božích dětí“ (Řím 8,21).« (DH 15)

Sdílet

Komentáře

Martin Venclů Než přispěješ na misie - http://signalyvencl.cz/201211/nez-prispejes-na-misie/

Martin Venclů Než přispěješ na misie 2 - http://signalyvencl.cz/201211/nez-prispejes-na-misie-2/

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka