Narození Páně

Když hluboké ticho všechno objímalo
a noc ve svém běhu k polovině došla,
tvé všemocné Slovo, Bože, sestoupilo
z královského trůnu z nebe.
(Mdr 18,14n.)

Po mnoha a mnoha staletích od stvoření světa,
kdy na počátku stvořil Bůh nebe a zemi
a utvořil člověka ke svému obrazu,

mnoho staletí poté,
co po potopě nechal Nejvyšší zazářit v mracích duze,
znamení smlouvy a pokoje,

jednadvacet století poté,
co Abrahám, náš otec ve víře, odešel z Uru v chaldejské zemi,

třináct století po vyjití izraelského lidu z Egypta
pod Mojžíšovým vedením,

tisíciletí po pomazání Davida na krále,
v pětašedesátém týdnu podle Danielova proroctví,

v době stočtyřiadevadesáté olympiády,

v sedmistém dvaapadesátém roce od založení Říma,

dvaačtyřicátého roku vlády císaře Octaviana Augusta,
když po celém světě vládl mír,

Ježíš Kristus,
věčný Bůh a Syn věčného Otce,
aby svým přesvatým příchodem posvětil svět,
počatý z Ducha Svatého,
se po devíti měsících narodil v judském Betlémě z Panny Marie
a stal se člověkem.
(z Římského martyrologia)

Dnešní oslava Narození Páně je doložena v Římě k roku 354, je však pravděpodobně staršího data. Ve starověku se datace různila. Klement Alexandrijský ve svém díle Strómata (I,21,146) zmiňuje, že na křesťanském Východě někteří slavili Zvěstování Páně (tedy Kristovo početí) 20. dubna, jiní 20. května nebo 18. listopadu; od toho pak odvozovali datum narození. Klement poznamenává: „Nespokojují se s tím, že vědí, ve kterém roce se narodil Pán, ale dokonce s velkou zvědavostí usilují o to, aby znali i den.“

První, kdo hovořil o 25. prosinci na křesťanském Západě, byl sv. Hippolyt Římský v Komentáři k Danielovi (IV,23,3; z let cca 203–204): „První příchod našeho Pána – totiž v těle, když se zrodil v Betlémě – se odehrál osm dní před lednovými Kalendami ve 42. roce Augustovy vlády.“ Podobně datuje Kristovo narození neznámý autor díla O slunovratech a rovnodennostech z přelomu 3. a 4. stol.: „Náš Pán byl počat 28. března, v den Velikonoc, den umučení Páně i jeho početí (...) a Pán se narodil v měsíci prosinci, v zimě, dne 25.“

Existuje ovšem i hypotéza o dataci vánočních oslav s cílem přeznačit původně pohanský svátek. Těch se na konci prosince nabízelo několik: jednak zimní slunovrat, dále tradiční římská Saturnalia a poté – zavedený kolem roku 274 – svátek „Neporaženého slunce“.

Je fakt, že sluneční symbolika se s Kristovým narozením často spojuje. Bylo by však stěží představitelné jen tak stanovit druhý nejvýznamnější svátek křesťanství bez jakékoli předchozí křesťanské tradice. Je tedy pravděpodobné, že se sešly oba dva motivy.

Ať už je motivace slavení Kristova narození právě dnešního dne jakákoli, je tu před námi jeden neoddiskutovatelný fakt: Ježíš Kristus se narodil, přišel na svět jako pravý Bůh a pravý člověk.

Před námi v jesličkách leží malé miminko. Toto bezbranné, bezmocné děťátko je všemohoucí Bůh, který vládne světem a který jej přišel vykoupit. Jak podotýká Carlo Caretto, „Tohoto Dítěte se nemohu bát. Mohu je však milovat.“ A právě proto jsou Vánoce oslavou Boží lásky – Bůh se z lásky k nám stal takovým, abychom jej mohli snáze milovat.

»Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostal jméno Podivuhodný rádce, mocný Bůh, Věčný otec, Kníže pokoje. jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce, bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, on je upevní a utvrdí právem a spravedlností od tohoto času až navěky! To způsobí horlivost Hospodina zástupů.« (Iz 9,5–6)

zdroje:
http://www.santiebeati.it/dettaglio/20650
http://www.christianismus.it/modules.php?name=News&file=article&sid=39&page=1