Pohřeb Václava Havla

23. 12. 2012 3:14
Rubrika: události

V neděli 18. prosince 2011 zemřel na Hrádečku Václav Havel. O pět dní později, v pátek 23. prosince, se v Praze konal jeho pohřeb. Tam nešlo nebýt.



Původně jsem si myslel, že napíšu objektivní článek o události, jejímž jsem byl svědkem. Ale nešlo to; zjišťuji, že jsem si na sebe vzal příliš těžký úkol. Pokusím se tedy alespoň o několik osobních dojmů – takových, o nichž se nemusím stydět mluvit na veřejnosti. Laskavý čtenář promine…

Smrt Václava Havla, jakkoli očekávatelná, mě zasáhla. Byl to člověk, s nímž se spojoval a prolínal můj život ve své druhé a třetí dekádě. Ostatně článkem, který vznikl spontánně jako bezprostřední reakce na zprávu o Havlovu úmrtí, jsem se už chlubil povícekrát.

Říká se, že chlapi nepláčou. Ale stejně mi bylo do breku. Například tehdy, když Jarek Nohavica zahájil svůj adventní koncert písní »Pane prezidente«. (Jarku, díky!) Václav Havel pro mě totiž zůstával napořád „panem prezidentem“. A když se vyjasnilo, kdy a jak se bude konat jeho pohřeb, rozhodl jsem se, že u toho chci být taky.

Při troše dobré vůle bych se byl možná dostal do katedrály; bylo by nejspíše stačilo poprosit pražské seminární kolegy, kteří měli na starosti asistenci při zádušní mši. Ale to jsem ani nechtěl. Moc by mi to připomínalo protekci.

Vydal jsem se k Hradčanám od severu, přes Jelení příkop. Ukázalo se později, že to byl dobrý nápad. Bez obtíží jsem se dostal na II. nádvoří, kde už bylo docela plno. Naštěstí nebyl problém najít si místo se slušným výhledem na velkoplošnou obrazovku. I ozvučení fungovalo spolehlivě.

Lidé všude kolem byli tiší, decentní a slušní. Nechtělo se mi v těch chvílích věřit statistikám o bezvěrectví českého národa. Ovšem, nedělal jsem si iluze, že jsem obklopen samými praktikujícími katolíky. Ale byl jsem obklopen lidmi, kteří se chovali velmi zdvořile a laskavě, sledovali průběh obřadu s pozorností a nedívali se s úšklebkem na ty, kdo se gesty a slovy ke slavení mše připojovali.

Trochu mi to připomínalo atmosféru z dob, kdy se Václav Havel stal slavnou osobností – z konce roku 1989. Tehdy si také lidé dávali přednost u míst k sezení nebo s lepším výhledem, nepředbíhali se, nestrkali, nemačkali… Jen dnes se u toho už neusmívali.

Trochu mě zamrzelo, že modlitba Páně zazněla latinsky. Jistě, svatovítská katedrála samotná byla plná cizích státníků, jimž není čeština nejbližší. Ale kolem katedrály bylo plno těch, kdo latinu neovládají – o těch u rozhlasu, televize nebo internetu nemluvě. Sám se latinsky domluvím, ale tady bych bych téměř ochoten vidět promarněnou příležitost dát šanci k připojení se i těm, kdo už si pamatují stěží jen to Otče náš. Možná by nás hodně lidí překvapilo; jako tenkrát v 89. na Letné.

Liturgie skončila, ostatků Václava Havla se ujali vojáci. Perfektně secvičení a sladění. Připadlo mi v tu chvíli, že církev i veřejná moc dává to nejlepší, co má a co může nabídnout.

Vojáci vynesli rakev z katedrály, naložili ji na auto a tělo Václava Havla se vydalo na poslední cestu do strašnického krematoria. Provázelo je burácení zvonů a potlesk nás kolemstojících. Automobil projížděl přes II. nádvoří – několik kroků ode mě. Mohl jsem se tak rozloučit – já, český občan, s českým prezidentem; já, katolický křesťan, se svým bratrem; já, člověk, s dobrým člověkem.

Zobrazeno 3343×

Komentáře

Ferenc

Na můj vkus příliš osobní, což se dle mého názoru do Událostí nehodí.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka