Historie je těžký sen,

z kterého se snažíme probrat.“

Irský romanopisec a básník James Augustine Aloysius Joyce se narodil 2. února 1882 v Dublinu. Vyrůstal v katolické rodině.
Od roku 1888 se vzdělával na jezuitské koleji. Od roku 1898 studoval na "University College" v Dublinu. Tam se James věnoval moderní filologii. Ačkoli si rodina přála, aby byl knězem, zabýval se zejména moderními jazyky jako italštinou, francouzštinou a němčinou.
Po promoci v roce 1902 odešel do Paříže, kde chtěl studovat medicínu. Pracoval mimojiné jako novinář či učitel angličtiny. Do Dublinu se vrátil pouze za svou umírající matkou. Po její smrti znovu Irsko opustil a odešel do dobrovolného vyhnanství. V Terstu (Rakousko-Uhersko) se živil jako učitel angličtiny a dalších jazyků, ovládal jich více jak deset (uvádí se až 19 jazyků). Později se do Irska ještě několikrát vrátil (např. v roce 1909, kdy se v Dublinu pokoušel provozovat kino), ale vždy je po čase opustil. Dublin přesto zůstal dějištěm všech jeho literárních prací. Značnou část dospělého života tak strávil v zahraničí. Na kontinentu cestoval mezi Paříží a Curychem.

„Minulost je pohlcována přítomností a přítomnost žije jen tím, že rodí budoucnost.“

V roce 1931 se oženil s Irkou Norou Barnacleovou, pocházející z Galwaye, která s ním v roce 1904 opustila Dublin.
Mezi jeho přátele patřili Carl Gustav Jung, se kterým se stýkal v Curychu a který léčil jejich dceru Lucii, či německy píšící spisovatel Hermann Broch, jemuž bylo na Joyceovu přímluvu dovoleno emigrovat z nacistického Rakouska. Joyce mu tím zachránil život.
Mezi lety 1917 a 1930 prodělal Joyce několik očních operací a na určitou dobu zcela oslepl.
Obdivoval sv. Tomáše Akvinského a astronoma Giordana Bruna.
Zemřel 13. ledna 1941 v Curychu.

Dílo Jamesa Joyce:
Chamber music, 1907 (česky Komorní hudba, přebásnil Petr Mikeš, 2000); Dubliners, 1914 (česky Dubliňané, přel. Josef Hrůša 1933, Zdeněk Urbánek 1959, Aloys Skoumal, 1988 a 1990);
Exiles, 1915 (česky Vyhnanci, přel. Vladimír Vařecha, 1994 );
A portrait of the artist as a young man, 1916 (česky Portrét mladého umělce, přel. Staša Jílovská, 1930, a Portrét umělce v jinoškých letech, Aloys Skoumal, 1983 a 1997);
Ulysses, 1922 (česky Odysseus, první české vydání přel. Ladislav Vymětal a Jarmila Fastrová již v roce 1930, další přel. Aloys Skoumal, 1976, 1993, 1999); Pomes penyeach, 1927;
Finnegans wake, 1939; 
Zdroj:
http://www.spisovatele.cz/james-i-joyce#cv
http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/james-joyce.html#ixzz2HqeFpzos

Odysseus - přečtěte si názor jednoho odvážlivce, který román přečetl.
Nejpodivnější a nejabsurdnější kniha, jakou jsem kdy přečetl (a nebo to byla snaha ji číst?). A vůbec, proč číst něco, co se nedá pochopit a s čím mají problémy i profesoři na vysokých školách, kteří Odyssea vyučují?
Lidé čtou Odyssea, protože chtějí:
a) poznat jeho úžasnou originalitu, díky které se kniha stala proslulá
b) machrovat, že to četli.
Já jsem byl kombinací obojího a tak jsem si tuto nepříjemně tlustou bichli pořídil. Číst něco takového – to je v podstatě noční můra každého čtenáře. Odysseus nebaví, Odysseus nedojímá, Odysseus nudí, v Odysseovi se nic neděje. Děj je velmi jednoduchý: popisuje jeden den obyčejného a bezvýznamného člověka, ve kterém se - nic neděje. Osmnáct předlouhých kapitol je charakterizováno časem, místem, orgánem lidského těla, barvou, symbolem a technikou, přičemž každá kapitola je záměrně psaná rozdílným stylem a rozdílnou formou. Autor napodobuje a paroduje vývoj angličtiny od středověku po románovou současnost, užívá stovek slovních hříček a nejrůznějších narážek, používá svých rozsáhlých znalostí matematiky, fyziky, biologie, historie, filozofie, politologie, psychologie, cizích jazyků a všechny je do svého díla velkolepě včleňuje. K tomu používá snad všechny hlavní styly a formy psaní. Próza je prezentována eseji, divadelními dramaty, rozhovory, proudem vědomí, novinovými články; na poezii taky samozřejmě dojde. Autor střídá lyriku a epiku tak nenápadně, že to ani nepostřehnete. V Odysseovi je prostě všechno. A protože je román – stejně jako Proustovo Hledání ztraceného času – vrcholným dílem meziválečné avantgardní experimentální prózy, je na hranici čitelnosti a srozumitelnosti. Některé pasáže holt nepoberete, i kdyby jste je četli desetkrát za sebou (to samozřejmě dělat nebudete; naopak budete přemýšlet, jak mít tuto obludnou knihu co nejdříve z krku).
Zní to strašně?
Ve skutečnosti je to ještě daleko horší. Tato kniha se nedá popsat, každý si musí vytvořit vlastní názor, protože toto čtení je daleko složitější a náročnější než kupříkladu čtení „pouhé“ poezie. Soustředit se musíte nejen na obsahovou, ale i formální stránku díla, která je ve všech směrech dotáhnuta k dokonalosti
Kdybych měl z knihy vybrat kratičký úryvek, byl by to tento:
Proč ho nepřítomnost světla tolik nerušila jako nepřítomnost hluku? Protože měl v tuhé buclaté mužské ženské trpné činné ruce bezpečný hmat.
(Naprosto úžasná věta, ale člověk ji musí přelouskat několikrát za sebou, aby ji pochopil, což je hlavní kouzlo románu.)
Odyssea jsem dočetl do konce, nebudu ovšem natolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem mu porozuměl. Rozhodně je to však kniha, do které by měl alespoň krátce nahlédnout každý. Druhou takovou nenajdete.
A ještě jedna zajímavost: Odysseus čítá v českém překladu tři sta tisíc slov a jeho slovní zásoba pětkrát převyšuje slovní zásobu průměrného člověka.
Autor: Pistalka