Matka Otce vlasti

Eliška Přemyslovna, manželka Jana Lucemburského, se narodila 20. 1. 1292. 

Byla dcerou českého krále Václava II. a Jitky Habsburské. Po otcově smrti byla vychována ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta. Z rozkazu krále byla vyhnána z Pražského hradu. V květnu 1310 dokonce uprchla z Prahy s pomocí Jana Vartenberka, ale koncem června byla přivezena zpátky, neboť se na sněmu jednalo o jejích dědických právech.

1. září 1310 se provdala za Jana Lucemburského.  Jejich manželství nebylo šťastné, nejčastější příčinou konfliktů byl Janův vztah k Čechám, které si Eliška přála obnovit tak, jak byly za dob jejího otce.  Jan neprojevoval o české náležitosti zájem nebo narážel na odpor šlechty. Eliška také nebyla ve svých zásazích do politiky úspěšná, především pro svou hrdou a panovačnou povahu.

Roku 1317 se dopustila nešťastné politické chyby, která způsobila rozpad vztahu. V době, kdy spravovala království, nechala najímat žoldnéře proti Jindřichu z Lipé, kterého neměla ráda stejně jako jeho životní družku, svoji nevlastní matku, Elišku Rejčku. Jindřich z Lipé se brzy sblížil s králem a upozornil ho, že jej chce královna připravit o trůn ve prospěch svého syna Václava. Jan přepadl Elišku na hradě Lokti, odebral jí děti a královna se musela odstěhovat na Mělník. Potom žila na různých místech z podpory příbuzných nebo na dluh. V roce 1325 se vrátila do Čech a výjimečně vystupovala po Janově boku jako česká královna.

Zemřela v necelých 40 letech v Praze na Vyšehradě u svého nevlastního bratra probošta Jana Volka na tuberkulózu. Pochována byla 1. 10. 1330 na Zbraslavi. V té době žilo pět ze sedmi dětí, které Janovi porodila: Václav (Karel IV.), který léta matku neviděl, Jan Jindřich a dcery Markéta, Jitka a Anna.