Mučedník z Číhoště

Dne 11.prosince 1949 vidělo několik farníků v kostele v Číhošti na Vysočině naklánění křížku na oltáři. Farnost tehdy spravoval farář P.Josef Toufar.

"P.Toufar se vyznačoval obětavostí a vysokou aktivitou v pastorační činnosti. Jeho venkovský původ mu umožňoval upřímný a přátelský vztah k místním lidem. Uměl naprosto nenuceně pohovořit s každým, kdo přišel na faru. Vždy bylo zřejmé, že jeho veselá povaha pramení z hluboké víry v Boží pomoc. Různé problémy osobní i pastorační řešil s určitým nadhledem a případným překážkám čelil pevnou vůlí. " (str. 112)

Je necelé dva roky od únorového komunistického puče. Státní bezpečnost má přehled o aktivitách církve a P.Toufar je jí trnem v oku.

"V noci z 27. na 28. ledna 1950 nemohl P.Toufar spát. Protože jeho neteř Marie spávala ve světnici pod jeho oknem, slyšela, jak celou noc prochodil po místnosti, od dveří k oknu, ze kterého byla ve tmě vidět silueta kostelní věže, a modlil se růženec. Když se ho ráno ptala: "Strýčku, co jste to chodil v noci?" vyhrkly mu slzy. "Já jsem holka nemohl vůbec spát, taková úzkost a strach se mě zmocňovaly." - "Čeho byste se strýčku bál, vždyť jste nic neudělal." (str. 160)

Únos svého strýce popsala neteř Marie Pospíšilová - Toufarová takto: "Byla již tma, řekla bych asi půl šesté, když přišli na faru dva neznámí muži a přestavili se, že jsou novináři od nějaké agentury. Chtěli vidět vnitřek kostela a samozřejmě křížek. Strýček ochotně vyhověl. Zastavila jsem ho u dveří se žádostí, aby se přioblékl, protože je už venku i v kostele pořádná zima. Vyměnil si svetr za teplejší a vzal si kabát. Čepici jsem mu ještě stačila podat. Poté s neznámými odešel. Ve zlé předtuše jsem za nimi poslala chlapce Stanislava Chvátala, který studoval ledečské gymnáziuum, a bydlel u nás, ať strýček není s nimi sám v kostele. Za chvíli se vrátil vykulený, že se v kostele nesvítí a že když vyběhl před faru, zaslechl zvuk motoru rozjíždějícího se automobilu a druhé viděl, jak zatáčí na silnici směrem na Světlou. Od té chvíle jsem strýčka už nikdy neviděla." (str. 163 - 164)

Příslušník StB Bohumil Košař později vypověděl, že do zatčení P.Josefa Toufara byl dokonce zainteresován i prezident republiky Klement Gottwald a ministr spravedlnosti Čepička. Po zatčení faráře Toufara začala vlna zatýkání na Vysočině. Zatčen byl např. opat Vít Tajovský či ledečský děkan P.Slavíček.

P.Toufar při výsleších popíral, že by se na pohybu křížku jakkoliv podílel. Technici, kteří měli připravit a zinscenoval pohyb křížku při natáčení propagačního filmu, přiznali, že bylo technicky velmi náročné, zinscenovat pohyb křížku. P.Toufar byl ve vězení velmi surově bit hlavně příslušníkem StB Máchou. Ten byl z jeho bití tak vysílen, že si musel chodit odpočinout. P.Toufar prožíval obrovskou fyzickou i psychickou tíseň, hlad a zimu, kterým čelil modlitbou a zpěvem. Byl též falešně obviněno z homosexuality. Poté, co mu praskl žaludeční vřed nebyl včas převezen do nemocnice. Po neúspěšné operaci umírá 25.února (jaká parodie!) 1950 ve věku nedožitých 48 let.

Na otázku, jak vysvětlit tajemný pohyb křížku, odpovídá sám P.Josef Toufar, který za onen otřes, zachvění, ručil do poslední chvíle svým životem: "Bůh ukázal, že je skutečně, že je mezi námi, že kněz musí si býti vědom svého posvátného úřadu, že právě ve slovech, "zde je ve svatostánku", dal vychýlením svatého křížku souhlas, že je to pravda." (str.215)

(Z knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli, Nová tiskárna Pelhřimov 2012. Kniha vyhrála anketu Kniha roku, kterou vyhlašují Lidové noviny.)