Slavnost Zjevení Páně

Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno. (z Liturgie hodin)

Trojí událost se pojí s dnešní slavností, jakkoli ji slavíme odděleně – zjevení Páně pohanským národům, jeho křest v Jordáně a svatba v Káně. Všechny tři mají společného jmenovatele: v Kristu stále jasněji a zřetelněji vidíme jeho božství, skutečnost vtělení. V události návštěvy mudrců od Východu se Kristu klanějí zástupci neizraelských národů, při křtu v Jordánu zaznívá Otcův hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení,“ a o událostech ze svatby v Káně je řečeno: „To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“

Podívejme se podrobněji na liturgické texty dnešní slavnosti.

První čtení bylo evidentně vybráno jakožto proroctví o klanění Izraele i národů. A je-li ve Starém zákoně řeč o „národech“, jsou tím vždy myšleny národy cizí, tedy pohanské – hebrejsky zvané „gojim“, kterým byl Hospodin, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův přinejmenším lhostejný, nebo (a to spíše) proti Božímu lidu vedly válku či se jej pokoušely svést k uctívání svých bohů a bůžků, idolů a model. A výčet národů z prvního čtení doplňuje žalm.

Najdeme zde tedy zmínku o Arábii, Sábě, Midjanu, Efě, Taršíši a ostrovech. Arábie je území nám známé; ve starověku se tak především říkalo krajům přilehlým k Izraeli, tzv. „Arabia felix“ – Šťastná Arábie. Sába, jejíž královna podle 1 Král 10 navštívila Šalomouna v dobách jeho největší slávy, bývá situována do dnešního Jemenu. Midjan je území na jih od Izraele, tam, kde asijská pevnina přechází v Sinajský poloostrov. Pro Izraelity měla zmínka o Midjanu zvláštní význam – s Midjanity vedl izraelský národ tvrdé boje na počátku své existence. Efa je pravděpodobně synonymum pro Midjan; podle Gn 25,4 byl Efa synem praotce Midjanitů. Taršíš bývá ztotožňován s oblastí na španělském pobřeží kolem Guadalquiviru, kde byla ve starozákonních časech fénická kolonie, proslulá obchodem s drahými kovy. Pro starozákonního Izraelitu byl symbolem „konce světa“ – právě sem prchal před Hospodinem prorok Jonáš. A „ostrovy“ se míní ostrovy středomořské, zvláště pak Kréta, Kypr a vůbec řecké ostrovní státy a osady.

Možná bychom přešli zmínku o velbloudech a dromedárech, což by byla škoda. Hebrejský text totiž opravdu rozlišuje tyto dva živočišné druhy, a dobře ví proč. Velbloud, tedy velbloud dvouhrbý (Camelus Ferus neboli Bactrianus), totiž ve starověku žil především ve střední Asii, zvláště na území Perské říše a v Baktrii, jak dosvědčuje jeho druhový název. Izrael byl tedy vlastně jihozápadní hranicí jeho přirozeného výskytu, jednalo se o typicky asijského živočicha.

Oproti tomu dromedár (Camelus Dromedarius) v téže době obýval především oblasti severní Afriky s částečným přesahem do západní Arábie; byl k nalezení i na Arabském poloostrově, ale tam se dostal nejspíše později, v rámci obchodu. Dromedár je tedy zvířetem typicky africkým.

Jestliže tedy starozákonní text nechává Jeruzalém zaplavit velbloudy i dromedáry, vyjadřuje tím nejen nesmírné bohatství, které doJeruzaléma poplyne v mesiášských časech, ale i fakt, že se zde setkávají dva kontinenty: Asie a Afrika.

V prvním čtení se setkávají dva kontinenty; ve druhém dva světy: svět Židů, Vyvoleného národa, potomků Abrahámových, dědiců zaslíbení a účastníků Smlouvy na straně jedné – a svět pohanů, cizích národů, kterých se dosud přísliby a zaslíbení netýkaly. Jestliže starozákonní proroctví jim dovoluje přijít do Jeruzaléma a vzdát hold Izraelovu Bohu, jde Nový zákon ještě dál: »Také pohané mají stejná dědická práva, jsou údy téhož těla a stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia.« (Ef 3,6)

Nemysleme si, že se nás to netýká: nechť laskavý čtenář pocházející z Vyvoleného národa promine, ale mezi „pohany“ patříme my všichni. To, že jsme se mohli stát křesťany, že patříme mezi Boží děti, že o nás platí slova novozákonního zaslíbení, ač nejsme potomky židovského národa, nebylo v první křesťanské generaci tak samozřejmé – vždyť ještě apoštolu Petrovi vytýkali, že se stýká s pohany a jí s nimi (Sk 11,3).

Text evangelia o klanění mudrců je nám asi velmi dobře znám. Pokusme se v něm však najít ještě jeden smysl. Za pozornost stojí, že mudrci přicházejí do Jeruzaléma – města spjatého s židovstvím autoritou politickou i náboženskou – a ptají se po Tom, jemuž se chtějí poklonit. A tam se jim dostane přesné odpovědi.

Máme zde dvě skupiny lidí: pohanské mudrce a znalce Zákona. Ti první se chtějí klanět – ale nevědí kde. Ti druzí vědí, kam jít – ale nechtějí. A jedni bez druhých nic nezmohou. A je trochu zvláštní, že znalcům Zákona musí přijít ohlásit pohané, že se narodil Král. Přeneseme-li tuto situaci do naší doby, můžeme zde vidět obraz dvou extrémních přístupů: nadšení bez solidního zakotvení a zvěcnělou znalost bez elánu.

Mudrci od Východu měli naštěstí dostatek pokory, aby se šli ptát těch, kteří vědí. Ale nikde nestojí psáno, že by ti „vědoucí“ šli s nimi a poklonili se také, jakkoli Héródés vyjádřil přání svou poklonu novorozenému králi složit. Proč – to dobře víme. Proč však nevyrazili na cestu do Betléma velekněží a učitelé Zákona?

Sáhněme si do svědomí: nejsme někdy tak trochu v jejich pozici? Máme perfektní znalosti pravd víry, ovládáme věrouku, morálku, liturgiku i církevní právo, máme připravené perfektní odpovědi na všechny možné otázky – jenomže sedíme v teple a závětří, ve stínu Héródova trůnu, a čekáme, až pohané přijdou. Nu, jen aby přišli. Jen abychom měli komu odpovídat.

Neměli bychom my být těmi prvními, kdo jim vyjde naproti? A to nikoli s naučenými odpověďmi, ale s tím, že jim ukážeme cestu ke Králi. Teď už přece víme, že se narodil. A nenechejme si jeutéct. Nenechávejme se ukolébat pocitem jistoty a zabezpečení, přesvědčením o „křesťanských kořenech Evropy“. Mudrci se totiž vrátili domů jinou cestou…