Den velkého ticha

Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých. (Ze starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu – 2. čtení z breviáře)

Prožíváme den velkého ticha. Prožíváme den odpočinku, den Božího mlčení. Prožíváme den, kdy Kristus, Boží Syn, Slovo, které se stalo tělem, pravý Bůh a pravý člověk, ležel mrtvý v hrobě. Prožíváme skutečný Šabat.

Možná jste si také kladli otázku, jak to, že z praxe křesťanského života zcela vymizelo slavení soboty – vždyť zachovávání sobotního klidu, ctění sedmého dne v týdnu, přece najdeme v Desateru. Právě dnešní den, právě Bílá sobota je nám odpovědí.

Všechna přikázání Desatera – a všechny Boží pokyny ze Starého zákona – vedou k jednomu: mají připravit cestu Kristu. Proto nesměli Izraelité vytvářet obraz Boha – aby byli připraveni přijmout toho, který je prvým Božím Obrazem (srv. Kol 1,15). Proto zachovávali sobotní klid – jednak s ohledem na to, že Bůh sedmého dne spočinul, ale z hlediska dějin spásy – pod zorným úhlem věčnosti, jak se říká – s výhledem na to, že Kristus, který je naplněním a smyslem zákona, v sobotu bude odpočívat v hrobě. Tak tedy došla starozákonní sobota svého naplnění a my můžeme slavit nové stvoření, nový život – první den v týdnu, neděli, den zmrtvýchvstání.

Nabízí se otázka, proč se této sobotě říká právě Bílá. Toto pojmenování je skutečně poněkud zvláštní, v jazycích západní Evropy se téměř nevyskytuje – latina používá termín Sabbatum sanctum, tedy Svatá sobota, ostatní jazyky (angličtina, němčina, francouzština, španělština, italština) mají ekvivalenty stejně motivované. Ruština používá termín Cтрастная суббота, tedy Bolestná sobota. Angličtina tvoří výjimku; kromě Holy Saturday (tj. Svaté soboty) zná i Black Saturday – Černou sobotu.

S největší pravděpodobností název „Bílá sobota“ souvisí s tím, že na velikonoční vigilii a následně po celou dobu velikonoční (s výjimkou svátků mučedníků a slavnosti Seslání Ducha Svatého) se používá bílá liturgická barva. Samotné obřady velikonoční vigilie spadají pod následující neděli – slavnost Zmrtvýchvstání Páně – ovšem slaví se v noci ze soboty na neděli; v dřívějších dobách dokonce bývala vigilie slavena již v sobotu dopoledne, proto si ji lidé spojovali se sobotou. Krom toho je možné, že byla „barevná“ motivace ovlivněna i Zeleným čtvrtkem, kde je však původ pojmenování zcela jiný.

Některé prameny uvádějí, že motivací pro pojmenování Bílé soboty byla bílá roucha, která nově pokřtění oblékali po křtu o velikonoční vigilii. Osobně o tom pochybuji; kdyby tomu tak skutečně bylo, objevila by se nejspíše tato motivace i v jiných jazycích, nic takového však nenastalo. Navíc pojmenování „Bílá sobota“ se objevuje až v době, kdy byla drtivá většina křesťanů křtěna v dětství, a to co nejdříve po narození, tj. v průběhu celého roku. Je dosti nepravděpodobné, že v českých zemích, tedy končinách (kdysi) vzdálených od misijních území, byl takový nárůst křtů v dospělosti, zatímco v ostatních částech Evropy by byla zcela jiná situace.

Bílá křestní roucha dospělých novokřtěnců (nemám zde samozřejmě na mysli tzv. habány neboli anabaptisty) byla motivací pro pojmenování jiného dne – neděle po Velikonocích, tj. 2. neděle velikonoční, nazývané starým latinským termínem Dominica in albis (deponendis) – „Bílá neděle“ (resp. „Neděle odkládání bílé barvy“); tento den totiž v křesťanském starověku nově pokřtění odkládali bílá roucha, která přijímali při křtu. Někteří autoři pravděpodobně mechanicky převzali vysvětlení jména této neděle a mechanicky jej převedli na Bílou sobotu – tak aspoň soudím já.

Uvádí se také, že Bílá sobota je aliturgický den. Skutečně není dnešního dne možné slavit mši, konat svatební obřady či slavit jinou svátost. Zcela vyloučeno však konání liturgie není. Na prvním místě je to modlitba breviáře – liturgie hodin. Ta se naopak velmi doporučuje; a dokonce tam, kde se nekoná s účastí lidu, je možné slavit bohoslužbu slova přiměřenou tajemství dnešního dne.

Další liturgie, kterou je možné – a do značné míry i vhodné – slavit na Bílou sobotu, jsou tzv. uzdravující svátosti, totiž pomazání nemocných a svátost smíření. Může se tak dít v rámci zaopatřování vážně nemocného či umírajícího člověka, ale i mimo ně. A při zaopatřování je možné také podávat eucharistii jako viatikum – pokrm na cestu do věčnosti.

Na třetím místě jsou zde předkřestní obřady, jimiž má procházet dospělý katechumen, kandidát křtu. Pro tuto liturgii je právě Bílá sobota vhodná a doporučená. Tyto obřady bezprostřední přípravy na křest mají čtyři části: vyznání víry, obřad Efata, volba křesťanského jména a pomazání olejem katechumenů.

Vyznání víry se koná v rámci krátké bohoslužby slova. Biblickými texty jsou Mt 16,13–17 (tedy pasáž o Petrově vyznání) nebo Jan 6,35.63–71 („my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“). Celebrant se následně modlí nad kandidátem křtu: „Bože, tys povolal tohoto našeho katechumena, aby poznával tvou lásku a měl účast na tajemství života tvého Krista; dej mu pevnou víru, ať tě nevyznává jen ústy, ale celým svým životem.“ Katechumen poté vyzná víru tak, jak mu byla svěřena – v Apoštolském nebo Nicejsko-cařihradském vyznání víry.

Rovněž obřad Efeta má svůj biblický základ. Vždyť samo pojmenování vychází z textu Písma – najdeme je přímo v Mk 7,31–37. V návaznosti na tuto novozákonní událost se celebrant dotýká prstem uší a úst kandidáta křtu a říká: „Efeta, to jest »otevři se«: k chvále a slávě Boží vyznávej víru, kterou jsi přijal.“

Volba a přijetí křesťanského jména navazuje na některý z těchto biblických textů: Gn 17,1–7; Iz 62,1–5; Zj 3,11–13; Mt 16,13–18 nebo Jan 1,40–42. Volba nového jména souvisí s novým životem v Kristu, jehož je křest počátkem a znamením.

Pomazání olejem katechumenů, který byl požehnán před krátkou dobou, ve čtvrtek Svatého týdne v rámci Missa chrismatis, je prastará tradice. Navazuje na běžné užívání oleje ve starověku – potírali se jím zápasníci, aby vyklouzli ze sevření nepřítele. Tak také kandidát křtu se má vymanit z moci nepřítele a vítězně dovést svůj zápas o víru až do konce – ke znovuzrození ve křtu, k účasti na jeho smrti a zmrtvýchvstání. Toto pomazání doprovází modlitba: „Olej, kterým tě mažu, je znamením síly. Tvou silou ať je Kristus, náš Pán a Spasitel, neboť on žije a kraluje na věky věků.“

A to je ostatně účelem celé doby přípravy na Velikonoce – uvědomit si své spojení s Kristem a prožít je znovu v obnově křtu v rámci velikonoční vigilie; spolu s Kristem zemřít a spolu s ním vstát k novému životu.

www.katolik.cz
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení
Katechumenát a jeho stupně
Bezprostřední příprava na křest