(Ne)Zelený čtvrtek

Ježíš Kristus z nás udělal královský národ a kněze Boha Otce, jemu buď sláva a vláda na věčné časy. Amen. (Zj 1,6)

Dnešní den bývá – do určité míry nepřesně – nazýván „Zeleným čtvrtkem". Proč nepřesně? Jedním důvodem je, že takřečený „Zelený čtvrtek" totiž trvá jen několik málo hodin. Při troše dobré vůle bychom mohli říci, že je vlastně jakousi „vigilií Velkého pátku". O tom nás ostatně přesvědčují i liturgické texty – např. v breviáři najdeme převážně texty pro „čtvrtek Svatého týdne" a jen u modlitby nešpor a kompletáře označení „Zelený čtvrtek".

Odkud se vlastně vzalo toto barevné označení? Co se etymologie tohoto pojmenování týče, existuje několik hypotéz.

Dosti rozšířený názor je, že původním motivem je skutečně zelená barva. Zelený čtvrtek se tedy obvykle vysvětluje na základě zelených bylin, které byly součástí Poslední večeře jako pesachové hostiny, nebo jako probouzející se přírody, jelikož se Velikonoce slaví v době, kdy se všechno zelená.

Je ale třeba říci, že zelená barva se v pojmenování prvního dne velikonočního Tridua objevuje pouze v češtině, slovenštině a němčině. Přitom v češtině je doložen až od 15. stol., do té doby se používal termín Velký čtvrtek. V němčině je výraz Gründonnerstag doložen od 12. stol.

V jiných evropských jazycích se barevná motivace neobjevuje, jen v dialektech na Těšínsku a Jablunkovsku se pod vlivem polštiny vyskytuje výraz Zelené svěnta (pol. Zielone Świątki či Zielone Święta), ten však označuje slavnost Seslání Ducha Svatého (Letnice). Židovský svátek „Pod zelenou" alias Svátek stánků se slaví 15. Tišri, tzn. na přelomu září a října.

Latina používá výrazy Feria quinta Hebdomadae sanctae (čtvrtek Svatého týdne), resp. Feria quinta in Coena Domini (čtvrtek Vvečeře Páně), angličtina Holy Thursday (Svatý čtvrtek) nebo Maundry Thursday (doslova „Naříkavý čtvrtek", sloveso maunder znamená naříkat), francouzština Jeudi Saint, italština Giovedì Santo, španělština Jueves Santo (Svatý čtvrtek), ruština страстной четверг („Strastný" čtvrtek).

Pravděpodobnější etymologie je ta, která předpokládá, že německý výraz Gründonnerstag souvisí se starobylými výrazy greinen či grienen s významem „plakat", „naříkat". Tato motivace je i v angličtině a ruštině. Hláskovými změnami vznikl výraz Gründonnerstag, u nějž již původní motivace nebyla zřetelná. Do češtiny byl pak přijat jako kalk, tedy doslovný překlad.

Vraťme se ale ke čtvrtku Svatého týdne. V jeho ranních či dopoledních hodinách se slavívá tzv. Missa chrismatis, což bychom mohli doslova přeložit jako „mše křižma", tedy mše spojená s žehnáním olejů. A nejedná se jen o křižmo, nýbrž i o olej katechumenů a o olej nemocných.

Zajímavostí, které jste si možná již v uplynulých letech všimli, je, že olej nemocných je žehnán zvlášť, v jiném čase a jiným způsobem, než ostatní dva oleje. Je to spojeno s prastarou tradicí – její původ sahá až do poloviny 3. století, do spisu zvaného Apoštolská tradice. Zde najdeme žehnací modlitbu nad olejem:

» Posvěť tento olej, Bože, a dej zdraví těm, kteří jím budou pomazáni a přijmou jej. Tak jako jsi pomazal krále, kněze a proroky, tak jím posilni všechny ty, kteří ho přijímají, a poskytni zdraví těm, kteří ho užívají.« (AT 5)

Po modlitbě po přijímání pak jsou žehnány zbývající dva oleje – olej katechumenů a křižmo. Ty budou v nejbližších dnech využity – mají své uplatnění v obřadech křtu a biřmování, které se konají o Veliké noci, o vigilii Zmrtvýchvstání Páně. A také proto je dnešní den zvláště vhodný pro žehnání olejů.

Krom toho se nabízí i příležitost distribuovat požehnané oleje do jednotlivých farností či děkanátů a vikariátů. Na této mši – na missa chrismatis – se totiž scházejí kněží z celé diecéze, aby oslavili „svůj svátek". Dnešní den je totiž zároveň dnem oslavy svátostného neboli služebného kněžství.

Toto spojení velmi výrazně podtrhuje text prvního mešního čtení: » Duch Páně, duch Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě... dát jim olej radosti místo smutku." (srv. Iz 61,1–3a.6a.8b–9)

» Proto jako doposud buďte zajedno s vůlí biskupa. Vaše kněžstvo hodné toho jména, hodné Boha žije totiž s biskupem v takové harmonii jako struny na kytaře. Vaše jednomyslnost a láskyplný soulad opěvuje Krista.« – tak píše sv. Ignác z Antiochie na přelomu 1. a 2. stol. křesťanům v Efezu (IgnEf 4,1). A církev učí:

» Kněží, pečliví spolupracovníci biskupského stavu, jeho pomocníci a nástroj, povolaní sloužit Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jediný kněžský sbor určený pro různé úkoly. V jednotlivých místních shromážděních věřícího lidu jaksi zpřítomňují biskupa, s nímž jsou důvěrně a velkodušně spojeni. Jeho povinnosti a starosti berou na sebe, pokud jim to přísluší, a v denní péči vykonávají. Pod biskupovým vedením posvěcují a řídí sobě svěřenou část Pánova stádce, činí univerzální církev viditelnou tam, kde jsou, a poskytují vydatnou pomoc při budování celého Kristova těla (srov. Ef 4,12).« (LG 28; srv. PO 7)

Proto při této mši přítomní kněží, diecézní i řeholní, obnovují svoje sliby, znovu si připomínají, k čemu byli povoláni, k čemu vysvěceni a k čemu zavázáni, a odpovídají na biskupovy otázky:

» Chcete být zajedno s Pánem Ježíšem, chcete se zříci sami sebe a chcete zůstat věrni poslání, které jste s radostí na sebe vzali z lásky ke Kristu a jeho církvi?

Chcete být z lásky k lidem nezištnými a věrnými rozdavateli Božích tajemství, především těla a krve Páně, a chcete poctivě učit pravdu jako Ježíš, náš Mistr a Pán?«

A přítomní lidé slyší výzvu k modlitbě:

»Modlete se za své kněze. Prosme Pána, ať naplní své kněze svým Svatým Duchem, ať jim dá všechny potřebné dary, aby věrně konali svou službu a aby všechny, kdo jsou jim svěřeni, vedli bezpečně po cestě spásy.

Prosme Pána: ať je váš biskup věrný svému apoštolskému poslání a ať se mezi vámi opravdu stane obrazem Ježíše Krista, velekněze, dobrého pastýře, učitele a služebníka všech.«

Při této mši tedy slaví kněží se svým biskupem společně eucharistii – zvláště tato koncelebrace »velmi vhodně naznačuje jednotu kněžství a oběti, jakož i celého Božího lidu« (IGMR 199). Vždyť »liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev však je „svátost jednoty". Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí.« (SC 26)

A to je základní poselství této mše, zvané missa chrismatis: církev je jednotná, schází-li se k jednomu slavení jednoho Pána. I když se ještě dnes večer rozejdou jednotliví kněží do svých farností a budou ve svých kostelích slavit se svým lidem – tu hojnějším, tu prořídlým – eucharistii sami, pořád zůstávají (a my s nimi) součástí jednoho jediného tajemného Kristova Těla. A proto zdůrazňoval bl. Jan Pavel II.:

» Eucharistické tajemství – oběť, přítomnost, hostina – nepřipouští zredukování ani zneužívání; je třeba je prožívat v jeho celistvosti, jak ve slavnostní události, v intimním rozhovoru s Ježíšem, právě přijatým ve svatém přijímání, tak ve chvíli modlitby při eucharistické adoraci mimo mši svatou. Tehdy se církev pevně buduje a vyjadřuje to, čím je: jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; lid, chrám a Boží rodina; tělo a nevěsta Kristova, oživovaná Duchem Svatým; univerzální svátost spásy a hierarchicky uspořádané společenství.« (Ecclesia de eucharistia 61)

Zdroje:
http://www.katolik.cz/otazky/ot.asp?ot=2550
http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/cervena-rada/?cmd=download&id=9943
http://www.cirkev.cz/cirkev-ve-svete/dokumenty/cervena-rada/?cmd=download&id=9935
http://www.volny.cz/gabriel.fiala/hippolyt.htm
http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_igefez.htm
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19641121_lumen-gentium_cs.html
http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/documents/vat-ii_const_19631204_sacrosanctum-concilium_cs.html
http://kebrle.cz/katdocs/Ecclesia_de_Eucharistia_media.pdf