Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně

»Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara.« (Iz 62,11; Zach 9,9; Mt 21,5)

Prožíváme dnes událost Kristova příchodu do Jeruzaléma, událost bezprostředně předcházející velikonočnímu dění. Ježíš už několikrát vstoupil do Jeruzaléma – poprvé toto město navštívil 40. den po svém narození, když jej rodiče přinesli do chrámu. Spolu s rodiči sem putoval jako dvanáctiletý, několikrát zde oslavil Velikonoce v době svého veřejného působení. Tentokrát jde však o něco jiného.

Už několikrát se pokoušely zástupy provolat Ježíše králem; vždy tomu zabránil, často tak, že odešel na pusté místo. Teď však – zdá se – neprotestuje. A přece…

Skutečný panovník, pozemský král by vstupoval do svého nového hlavního města s ozbrojeným zástupem, vjížděl by na válečném koni. Vzpomeňme jen, jakým způsobem slavili římští vojevůdci své triumphum, slavnostní vjezd do Říma. Kristus – skutečný Pán pánů a Král králů – přijíždí na oslátku. A jistě nejen proto, aby naplnil starozákonní proroctví. Chce tím také říci: „Mé království není z tohoto světa.“

Od nejstarších dob si tuto biblickou událost připomínali jeruzalémští křesťané, tedy ti, kteří směli žít na místech, kde se právě velikonoční události odehrávaly. Takto popisuje poutnice Egeria oslavy Květné neděle na poč. 5. stol.:

»V sedm hodin všechen lid vystoupí na Olivovou horu a shromáždí se v kostele; biskup usedne a říkají se hymny a antifony vhodné pro tento den a místo, a podobně je tomu se čteními. A když se začne schylovat k deváté hodině, vycházejí s hymny k onomu místu, odkud Pán vstoupil do nebe, a tam se usadí. Všem lidem se totiž v přítomnosti biskupa přikazuje sedět, jen jáhnové stojí. Také tam se říkají hymny a antifony vhodné pro místo a den; a podobně je tomu se čteními a s modlitbami.

Když nastane jedenáctá hodina, čte se ono místo z evangelia, jak děti vyšly naproti Pánu s ratolestmi či palmami a se slovy: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. A hned vstane biskup a všichni lidé a vydají se pěšky na cestu z vrcholu Olivové hory. Lid jde napřed s hymny a antifonami, a vždy odpovídá: Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.

A všechny přítomné děti, i ty, které nemohou chodit, protože jsou ještě maličké, a které nesou rodiče na ramenou, mají v rukou ratolesti – jedny palmové, druhé olivové; a takto je veden biskup tím způsobem, jak byl veden Pán.

A z vrcholu hory až do města a až do chrámu Zmrtvýchvstání jdou přes celé město všichni pěšky, přítomné dámy a pánové vedou biskupa velmi zvolna, aby nebyl lid unaven, takže se do chrámu Zmrtvýchvstání přichází docela pozdě. Když tam lidé přijdou, ať je jakkoli pozdě, koná se lucernarium a modlitba před křížem. Pak je lid propuštěn.« (XXXI,1–4)

Modlitba před křížem – a zde autorka podle všeho míní ostatky Svatého kříže, tedy dřevo z kříže, na němž zemřel Kristus – nás stejně jako křesťany z Jeruzaléma a širokého okolí zvolna vede k pašijovým událostem. A skutečně, kříž už je v určitém slova smyslu „na dohled“. Kristova slova o smrti, kterou má podstoupit v Jeruzalémě, teď spějí ke konkrétnímu naplnění (až příliš konkrétnímu, řekli bychom).

Květnou nedělí také začíná druhá etapa postní doby, tzv. Svatý týden. Dosud jsme v postní době s Kristem putovali pouští, snažili se pochopit, co to znamená žít bez nadhojnosti potravin a jiných radostí – prostě jsme se postili. Nyní nás Písmo a liturgie vtahují do jiných událostí – do pašijového dramatu. V těchto dnech intenzivně prožíváme fakt, že „Bůh se ujal vlády z kříže – regnavit a ligno Deus“, jak píše starokřesťanský básník Venantius Fortunatus.

Tato slova pocházejí ze starého hymnu věnovaného právě úctě Svatého kříže. V současnosti nachází uplatnění jako hymnus modlitby hodin (breviáře) právě ve Svatém týdnu. Pohleďme, jak tento hymnus zní v mistrném překladu Václava Renče:

Korouhve královské jdou vpřed,
kříž září ohněm tajemství:
ten, který stvořil tělo, svět,
svým tělem, přibit, na něm tkví.

Hle, jak až k srdci proniká
zbraň bezcitná a strašlivá!
Z boku se řine s vodou krev
a od hříchu nás omývá.

Nádherný strome zářící,
jejž rosí božské krve proud,
za hodna vyvolený jsi
ke svatým údům tvrdě lnout.

Šťastný, že na tvých ramenou
smí cena světa viseti,
že cítíš tíhu vznešenou
jež bere kořist podsvětí.

Pro slávu spasitelných muk
buď slaven, svatý oltáři,
kde Život vytrpěl svůj skon
a smrt nám v život přetváří!

Kříži, jediná naděje,
v čas umučení se v nás vryj,
ve věrných milost rozhojňuj,
z hříšníků jejich viny smyj!

Trojice, studno spasení,
kéž každý duch tě velebí!
Tajemstvím kříže uzdrav nás
a přiveď k slávě na nebi!

Kéž nám také tento hymnus pomůže pochopit, že Kristova vláda je vládou trpícího Služebníka, že jeho královským trůnem je dřevo kříže, že On je král úplně jiný, než jací bývali a bývají pozemští vládcové a představitelé veřejné moci. Kéž nás to vede, abychom spolu s jeruzalémskými dětmi volali Hosana – což znamená doslova „prosím, zachraň“. Protože právě svým křížem, svou smrtí a zmrtvýchvstáním nás Kristus Pán zachránil a vysvobodil.