Zmrtvýchvstání je „mutační skok“.

31. 3. 2013 0:00
Rubrika: události

Tajemství Boha, který jedná tiše.“ (Benedikt XVI).


Jen tehdy, vstal-li Ježíš z mrtvých, událo se něco opravdu nového, co mění svět i lidskou situaci. Pak se stává měřítkem On, na něhož se můžeme spolehnout. Neboť pak se opravdu ukázal Bůh. (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II.)

Snad každý člověk se v pravém slova smyslu těší až „po pátku přjde neděle“.
Ptáme se: „Kdy pomine trýzeň bolesti, triumfální vítězství zla?“
Když drásavý pohled na ztýrané tělo a zohavenou tvář přikryje rouška času a bolest ztráty je přikryta kamenem povinností, zasuta v podvědomí či ještě hlouběji, zůstává prázdno srdce. Jak moc si v tu chvíli přejeme, aby přišla radost, aby přišlo znovu naplnění vztahu, jak hluboce toužíme, aby se „něco stalo“?!

Vševědoucí apoštolové se ohánějí falešnými slovy:
„Neboj, to bude dobré.“
„Neboj, po noci vždy přichází ráno, po zimě vždy přichází jaro...“  
„Neztrácejte odvahu, máte přece ještě před sebou další úkoly, máte kolem sebe další lidi, váš život pokračuje...“
Opravdoví učedníci nevědí, co to znamená „vstát z mrtvých“ - dokud se nesetkají se Zmrtvýchvstalým.

„Kdyby se u Ježíšova zmrtvýchvstání jednalo jen o zázrak znovuoživení tělesných ostatků, vlastně by se nás to netýkalo. Nebylo by to významnější než oživování klinicky mrtvých lékařským uměním. Na světě jako takovém a na naší existenci by to nic neměnilo. …
Novozákonní svědectví nepřipouštějí pochyb o tom, že „zmrvýchvstáním Syna človkěa“ se událo něco zcela jiného. Ježíšovo zmrvýchvstání bylo průlomem do zcela nového druhu života, do života, který už nepodléhá zákonu zrození a smrti, nýbrž stojí mimo toto – do života, který otevřekl novou dimenzi lidského bytí. Proto Ježíšovo zmrtvýchvstání není jednotlo)ívou událostí, kterou bychom mohli nechat spočinout v sobě samé a která by patřila jen minulosti, nýbrž „mutačním skokem“ (použijeme-li jako analogii tento jistě snadno zavádějící výraz). V Ježíšově zmrtvýchvstání je dosaženo nové možnosti lidského bytí, která se týká všech a která člověku otevírá budoucnost, nový druh budoucnosti.“ (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II.)


Důležité je,že se učedníci i ženy s Ježíšem OPRAVDU SETKALI!

Zmrtvýchvstání bylo pro učedníky tak reálné jako kříž. Byli prostě přemoženi skutečností; po veškerém počátečním váhání a údivu se už nemohli zpěčovat realitě: Je to opravdu on. Žije a mluvil k nám, mohli jsme se ho dotknout, i když už nenáleží světu toho, čeho je normálně možno se dotýkat.
Ten paradox byl nepopsatelný: že Ježíš byl úplně jiný, žádný oživený zesnulý, ale živý, žijící z Boha a navždy. A že byl zároveň reálně, právě takto, plně sám sebou zde, ačkoli už nepatřil našemu světu. (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II.)

I dnes jsme povoláni, pozváni prožít SVOJI OSOBNÍ ZKUŠENOST. Nevím jak to prožíváte vy, ale já vnímám, že pro mne jde (dnes opět!) o novou zkušenost. Těžko popsatelnou slovy, ale moji autentickou zkušenost.

Šlo o zcela jedinečnoou zkušenost, která radikálně narušovala obvyklý prostor zkušenosti, a pro učedníky byla přesto nesporná. Odtud se vysvětluje jedinečnost svědectví o zmrtvýchvstání: hovoří se v nich o čemsi paradoxním, o něčem, co překračuje vešškerou zkušenost, a přesto je to zcela reálně přítomné. (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II.)

Tváří v tvář světu i vám jsem zde já se svým svědectvím, které není sdělitelné jako „nauka o zmrtvýchvstání“, teologická výpověď, kázání v kostele nebo článek na blogu. Nezbaví vás to otázek. Nezbaví vás to pochybností. Jen jeho vlastní přítomnost nás může přesvědčit a proměnit. V obyčejné lidi, kteří se setkali se Zmrtvýchvstalým a nemohou si to nechat pro sebe.

Nakonec tu ovšem pro nás všechny pořád zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ (Jan 14,22) Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří tě ukřižovali? - chce se nám ptát. Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví musíme důvěřovat?
Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům Země, aby nebylo pochyb?
To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje
svoje
dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jako Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí, a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími. A přece - není právě toto božský způsob? Nepřemáhat vnější mocí, ale dávat svobodu, darovat lásku a probouzet? (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II.)

...
Jedenáct mužů a někteří další se spolu sešli po splnění všech obřadů Paschy již v sobotní večer, když zazářily hvězdy. Celou noc probírali to, co se stalo.
Byl to jen sen. Tři roky to trvalo. A teď?
My jsme přece věřili, že on je ten, který má zachránit Izrael... On BYL ten...
Slyšeli jste, co si udělal Jidáš? Zrádce... Možná mezi námi bylo více zrádců, možná už teď po nás pátrají. Co bude dál? Co bude s námi? Velekněží nás nenechají jen tak, pošlou chrámovou stráž... Zavřete pevně.
Petr sedí zamlkle. Mlčí. Zní mu v hlavě slova „třikrát mě zapřeš … neznám toho člověka...“ Stěží zadržuje pláč... a vztek... a bolest... a smutek... a prázdno. Kdo vlastně jsem? Kéfas nebo Šimon? Chtěl jsem být Kéfas, ale jsem jen Šimon bar Jonas. Nic víc. Jsem stejný jako oni. I ten mladíček Jan projevil víc odvahy než já, když šel až pod kříž. A dokonce Nikodém s Josefem mu prokázali víc služby než já. Ó Adonai...
Kleofáš se spolu se svým druhem odchází ještě před rozedněním do Emauz. Co by tu dál dělali? Nemysleli si, že to tak může skončit. Raději půjdou za svými obchody. Co nejdále odtud. Do bezpečí? Snad. Tu tíhu pátku však nesou s sebou. Smutek.

Za chvíli se ozve bušení na dveře a volání.
Matko?“ Jakub Alfeův vyskočí a otevře.
Dovnitř vpadnou Magdaléna, Jana a Marie. 
Zadýchané jedna přes druhou horečnatě povídají:
Kámen, není tam, tělo je pryč, andělé, do Galileje, živý, vzkříšen... Padla na nás bázeň...
Petr a Jan vyskočí a spěchají po schodech dolů. Magdaléna běží za nimi. Jan je nejrychlejší, ale Petr jej předešel a vstoupil dovnitř. Temný a prázdný hrob. Nic víc. Údiv a bázeň. Co se to děje? Vrací se zpět plni zmatku.
Strach ani smutek však nejsou pryč.
Někde v hloubi srdcí snad však začíná klíčit naděje. Necítí ji ještě, jen – nerozumí tomu. Proč Ježíše ani po smrti nenechali spočinout v pokoji? Kdo jej odnesl? A proč? Nebo to, co ženy říkaly, by snad mohla být pravda? Vidění andělů... Ne, to není možné. On však o tom mluvil, když jsme s ním byli na hoře...
Zmocňuje se jich neklid, k lidskému strachu se přidružuje ještě něco dalšího. Neumí to pojmenovat.

Marie Magdaléna zůstává v zahradě. Slzy jí stékají po tváři. Tak ji miloval, zachránil ji, znal její srdce... teď tu není.
Ženo, proč pláčeš?“ V pohledu toho muže je porozumění. Možná je to někdo od Josefa z Arimatie, možná je to zahradník...
Když něžně zaznělo „Marie“, je pryč vše zlé. Je zde jen On.
Rabbuni“.
Ježíš, můj Pán a Bůh můj.



A. A. Ivanov Noli me tangere (zdroj:wikipedie)

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka