Květy zla

To Ďábel, drže nás, na drátkách hýbá námi.

V odporných předmětech vidíme vděky, žel,
a denně ujdeme kus cesty do Pekel,
bloudíce bez děsu čpavými temnotami.
(předmluva sbírky Květy zla, přeložil Svatopluk Kadlec)

Charles Pierre Baudelaire se narodil 9. dubna 1821 v Paříži. Jeho otec byl kněz sekularizovaný během francouzské revoluce, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem. Zemřel v roce 1827. Baudelairova matka se o rok později znovu provdala za devětatřicetiletého generála Jacques Aupicka, kterého Baudelaire nesnášel.

Baudelaire vedl bohémský život dobrodruha. Charles se stal žákem lyonského gymnázia, kde studoval do r. 1836. S rodiči se přestěhoval do Paříže. Před maturitou byl vyloučen z lycea Ludvíka Velikého a složil ji soukromě. Nechtěl pracovat, a byl poslán na cestu doKalkaty. Vylodil se ale na Réunionu. Po návratu, roku 1842, začal psát básně o dojmech z cesty. Téhož roku - jednadvacetiletý - se seznámil s divadelní statistkou, mulatkou Jeanne Duvalovou.
Později psal posudky na pařížské salóny a vypracoval se na předního kritika.
V roce 1845 prožíval velké rozpory s rodinou; uskutečnil sebevražedný pokus s ne zcela jasnou motivací.
Dva roky po svém literárním debutu vydal v roce 1847 Fanfarlo,  novelu s řadou autobiografických rysů. Roku 1848 bojoval na barikádách. Během jeho pobytu v Dijonu se v roce 1850 objevily první příznaky syfilitidy.
V roce 1852 poprvé překládal E.A.Poe, překlady však vyšly po mnohém přepracování až čtyři roky poté.
Rok 1853 Charles Baudelaire prožíval období nejhorší hmotné bídy. Těžce nemocný byl - s nemocnou Jeanne Duvalovou - téměř zcela bez prostředků.
V roce 1859 Baudelaire začal navštěvovat svoji matku v Honfleur; jeho vztahy k ní se po smrti otčíma Jacques Aupicka obnovily a prohloubily. Jeanne Duvalové těžce onemocněla, Baudelaier ji přes roztržku stále podporoval.
V roce 1861 vyšlo druhé vydání Květů zla  – bez odsouzených básní, přesto však o 35 básní rozšířené oproti vydání prvnímu z roku 1857. Objevily se však další, tentokrát už hrozivé příznaky starého onemocnění, mentální a hmotná situace básníkova byla katastrofální. Roku 1865 byla
Baudelairova situace v Belgii po stránce zdravotní i hmotné zoufalá a jeho pracovní neschopnost naprostá. V červenci absolvoval dvoutýdenní pobyt v Paříži a Honfleur u matky, která mu dala k dispozici dva tisíce franků, aby mohl zaplatit alespoň část svých dluhů. V březnu 1866 navštívil Charles Baudelaire Namur. Při prohlídce chrámu sv. Loupa, byl postižen závratěmi a zhroutil se. Téměř vzápětí se dostavily vážné mozkové poruchy, ochrnul na pravou polovinu těla. Objevila se rychle postupující ztráta řeči - afasie, která jej už neopustila do konce jeho dní.
Charles Baudelaire zemřel 31. srpna 1867 v 11 hodin dopoledne; byl pochován 2. září na Montparnaském hřbitově.

Zdroj:
http://www.baudelaire.cz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Baudelaire
http://baudelaire.litteratura.com/?rub=vie&srub=bio

De profundis clamavi

Já vzývám soucit tvůj. Ty, již mám pouze rád, 
z dna strže, srdce mé jež pro vždy pochová, 
toť chmurný vesmír jest s obzorem z olova, 
kde v noci s rouháním děs pluje odevšad. 

Tam po šest měsíců bez tepla slunce svítí, 
a druhých šest je noc, jež pokrývá vše temně, 
to víc jest holý kraj, než polární je země, 
bez lesa, bez tvorů, bez potoků a kvítí. 

Ba neznám větší děs, jenž moh’ by děsit svět, 
nad mraznou ukrutnost zde slunce, jež je led, 
nad ohromnou tu noc jak starý Chaos v šeři. 

Věř, osud závidím té nejbídnější zvěři, 
jež ponořit se může do tupých snů bez vlády, 
tak času rozvíjí se zvolna vlákno tady!

(Přeložil Jaroslav Vrchlický)

Originální text:

XXX. De profundis clamavi

J'implore ta pitié, Toi, l'unique que j'aime, 
Du fond du gouffre obscur où mon coeur est tombé. 
C'est un univers morne à l'horizon plombé, 
Où nagent dans la nuit l'horreur et le blasphème; 

Un soleil sans chaleur plane au-dessus six mois, 
Et les six autres mois la nuit couvre la terre; 
C'est un pays plus nu que la terre polaire 
- Ni bêtes, ni ruisseaux, ni verdure, ni bois! 

Or il n'est pas d'horreur au monde qui surpasse 
La froide cruauté de ce soleil de glace 
Et cette immense nuit semblable au vieux Chaos; 

Je jalouse le sort des plus vils animaux 
Qui peuvent se plonger dans un sommeil stupide, 
Tant l'écheveau du temps lentement se dévide!