Hesla mladých svišťů

Do středu bych postavil ideál svobody. 

Svoboda svou vlastní podstatou předpokládá spravedlnost. Nemá-li se svoboda zvrhnout v boj všech proti všem s následnou diktaturou nejsilnějších, vyžaduje důslednou úctu k druhému, k jeho právům a jeho lidské důstojnosti. Úctu potřebuje doplnit dobrá vůle…
Tedy svoboda, spravedlnost a solidarita. (http://zpravy.idnes.cz)

Před 80 lety přišel na svět Erazim Kohák, český filozof a publicista.
Od roku 1948 žil v exilu. Byl členem Ústředního výkonného výboru Československé sociální demokracie v exilu, dodnes je členem ČSSD.
Erazim Kohák při zaměstnání absolvoval první cyklus vysokoškolského studia filozofie a religionistiky na Colgate University, pokračoval ve studiu na filozofické a teologické fakultě na Yale University, získal tituly MA (magisterský) a PhD (doktorský) v oboru filozofie a religionistiky.
Na Bostonské univerzitě se habilitoval a získal profesuru.
Působil rovněž jako evangelický farář.
Oženil se s Američankou a měli tři dcery; po rozpadu manželství v roce 1976 žil ve srubu v lesích New Hampshire. Podruhé se oženil v 66 letech, jeho manželka se jmenuje Dorothy.
Je bývalý aktivní člen anglikánské církve a angažuje se v Klimentském sboru Českobratrské církve evangelické. Je členem čestné rady Hnutí Duha, čestného předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život na Zemi a čestné rady Dětí Země. Je rovněž členem Koalice za záchranu železnice a sympatizuje s hnutím Ne základnám. V roce 1996 obdržel Cenu Josefa Vavrouška.

Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Erazim_Koh%C3%A1k

Ukázka z knihy Erazima Koháka Hesla mladých svištů

Kdo je cizí

"Jsem člověk, a nic lidského mi není cizí." Prý to řekl Arthur Schopenhauer, a před ním prý Erasmus Rotterdamský a před nimi ještě někdo z antických klasiků.
Albert Schweitzer to neřekl, ač by to mohl říci ještě šířeji: jsem tvor Boží, a žádné stvoření mi není cizí.
František z Asisi skutečně hovořil o sestře Luně a bratru Slunci a jednal podle toho. Nic mu nebylo cizí. Někomu je zas cizí všechno.
Za mého dětství cizina začínala "za Pakou".
Na druhém konci světa zas cizina byla "th´ other side o´ Brattleboro".
Tam jsme jednou pohřbívali sousedku, stařenu, která již dvacet let dožívala život na samotě, kde už dávno nikdo nehospodařil. Občas jsem za ní chodíval. Nosila v hlavě kroniku naší obce za posledních osmdesát let. Vyprávěla mi o šumařích. o tancovačkách svého dětství, o pile, co stála tam, kde jsem si uprostřed lesa sroubil obydlí, o všech, kdo se tu rodili, žili, umírali. Stáli jsme nad hrobem, až ticho přerušil hlas souseda skoro stejně starého, jako byla ona: "Nebyla zdejší. Až v první třídě se sem přistěhovala z druhé strany. Byla cizí." Vesnička "na druhé straně" našeho kopce byla od nás snad hodinku chůze. Jenže on ji nikdy neměl rád.
 
Tak to asi je, cizí je to, k čemu jsme se nedokázali vztáhnout s láskou. Samo o sobě nic cizí být nemusí. K jednomu patříme světu, jeden Bůh nás stvořil, stvořil i tu nejvzdálenější hvězdu a všechno mezi ní a námi. Jen potřebujeme odvahu otevřít se druhému a sami se k němu s láskou vztáhnout. Učme se milovat a nic nám nebude cizí.

http://inspirace.balustrada.cz/archiv/kohak_u.html