Husákovský bard

Miroslav Florian se narodil 10. května 1931 v Kutné Hoře v pošťácké rodině.

   Již na kutnohorském gymnáziu, jako sedmnáctiletý, vydal první sbírku Snubní prsten.
   Po maturitě v roce 1950 vystudoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1952-54 v Mikulově, kde se dostal do časopisu Československý voják. Vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu a pak žil v Praze. V letech 1955 - 58 působil jako redaktor Československého rozhlasu. Téměř dvacet let pracoval v nakladatelství Československý spisovatel, kde působil až do roku 1977. Od konce 70. let v důsledku přechozené hepatitidy v mládí byl v invalidním důchodu.
   Jako člověk se Miroslav Florian identifikoval s Husákovskou normalizací a proto zastával vysoké kulturní a politické funkce. V letech 1976 - 81 byl poslancem České národní rady. V roce 1975 byl jmenován zasloužilým umělcem, v roce 1982 národním umělcem. Od roku 1973 byl nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda a v roce 1985 obdržel Národní cenu ČSSR. Byl dlouholetým členem výboru Svazu československých spisovatelů.

Po roce 1989 se Miroslav Florian dostal do ústraní, neboť „polemizoval“ s polistopadovým vývojem. O jeho přesvědčení se můžeme dozvědět např. z těchto jeho veršů (rok 1990):
Podzimní epištola
Komunisté se nemusí jen kát. 
Nemají proč se stydět za svou víru. 
Šli na zteč v Karpatech, 
šli zpříma pod sekyru. 
Snad je to dávno, snad je to už pasé, 
ale ne všechno smaže listopad. 
Bránili máj – a oslaví jej zase.
(celý text zde)

Miroslav Florian zemřel v Praze 10. května 1996, v den svých 65. narozenin.

Miroslav Florian svou tvorbou patřil k vlně poezie všedního dne kolem časopisu Květen a pokoušel se navázat na odkaz předválečné avantgardy.
Překládal také vybrané básně z ruštiny, němčiny, slovenštiny aj.
Psal i verše pro děti.
Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Florian
http://www.spisovatele.cz/miroslav-florian

Nicméně odhlížeje od Florianovy osobnosti musím říci, že celkem souhlasím s Petrem Štenglem, který zde o Florianových verších mluví.
Jeho lyrická poezie (nejen 60. let) není vůbec špatná, ba co víc, leckterá jeho slova jsou velmi chutná. Například si zkuste prožít verš: „tak prudce voní jarní tma“.

Petr Štengl:
Koncem sedmdesátých let jsem pracoval v tiskárně. V Rudém právu vycházely básně, které nikdo nečetl. Bývaly doprovázeny kresbami Josefa Velčovského. Kresby se mi líbily, básním jsem nerozuměl. Jednou vyšla v Ruďasu báseň s názvem Sabovčíkovo koleno. Jožka Sabovčík byl náš reprezentant v krasobruslení, který emigroval. Pokud si dobře vzpomínám, v jeho emigraci hrálo roli jeho pohmožděné koleno. Omlouvám se, jestli se doppuštím nepřesností, přeci jenom je to už pěkná řada let. A básník Miroslav Florian napsal o zlotřilém kolenu neméně zlotřilého Sabovčíka báseň. Vzpomínám, že tu báseň tehdy četli všichni u nás ve strojovně. I ti, kteří se při slově poezie jen ušklíbali. Zapamatoval jsem si to jméno, Miroslav Florian, abych do budoucna věděl, které autory nekupovat. Loni, či předloni (pozn. Rok 1996) šmejdil jsem v kterémsi antikvariátu až jsem objevil maličkou knížečku s verši Miroslava Floriana. S jeho verši konce šedesátých let. Byl to úlovek! Skvostné básně.

Pár veršů na závěr:

NEJDEŠ MI Z HLAVY
Nejdeš mi z hlavy jako verš,
tak živý a nádherně strohý,
celý den si tě skandují
mé nohy

Jdu promrzlý a zamknutý
do kůže, do smrtelných kostí,
ale ten verš, jejž mlčím si,
ví o milosti.
...
JESEŇ
Z vřesovišť horských, zamlžených pasek
mladičká jeseň z jitra rozběhla se.

Přelétla pole, do zahrad se vkradla,
zpívala sluncem, úrodami sládla.

Pak přišel večer, večer hudby plný.
„Tančete se mnou, zelenavé vlny!“

Koupe se – a nad její krásou cudnou
javory zatajily dech a rudnou.

….
POD LAMPOU SNĚHU
Pod lampou sněhu hlína čte si
a list za listem obrací
velkolepé a vleklé lesy
vydané bez ilustrací.

Čte o lásce a nevynechá
žádný náš krok … A tichounce
se probouzí v ní bez a střemcha
i když čte vždycky od konce.