Událost dne

signály.cz » Událost dne » Člověk, který mluvil tichem

Člověk, který mluvil tichem

17. 6. 2013 0:00

Rubrika: osobnosti

Dnes si připomínáme smrt člověka, Jana Kašpara Dvořáka známého jako Jean Baptiste Gaspard Deburau.

Na jevišti nemluvil, ale přesto rozdával radost, smích či prostě potěšení statisícům lidí.
Jean Gaspard Deburau pro pantominu udělal asi nejvíce. Vycházel z dávné řecké a italské tradice harlekýnů, kteří objížděli celou Evropu se svou hrou beze slov. Deburau toto umění povznesl a přenesl do nové doby.
Narodil se 31. července 1796 v kolínských kasárnách. Jeho otcem byl francouzský provazochodec Philippe Germain Deburau a matkou Kateřina Kráfová z Kolína. Dům v Labské ulici čp. 62, kde původně bydleli, před jeho narozením zničil požár. Zuřily napoleonské války a doba to jednoduchá nebyla. Rodina i s několika dalšími sourozenci putovala z místa na místo, jak je u kočovných umělců obvyklé.V roce 1802 odešli z Kolína definitivně. V roce 1811 (možná až 1812) přišli do Paříže. Synové Philippa Germaina Deburaua byli pokračovateli svého otce, kromě Jeana Gasparda. Ten toužil po něčem víc, než po artistických kouscích. Zajímalo ho herectví beze slov, toužil v lidech vyvolávat úsměvy jinak než výkony na provaze. Chtěl v nich vyvolávat emoce a dojetí. Brzy se mu naskytla příležitost, začal hrát v nevelkém souboru Théâtre des Funambules. Když onemocněl jejich představitel pierota, Jean Gaspard ho zastoupil. Nechtěl kopírovat styl a způsob hraní svého předchůdce a tak si roli poupravil. Pierot byl tradičně ubohým otloukánkem lidového divadla, v jehož roli bylo nechat se bít při každé příležitosti a vzbuzovat smích svou bezmocí. Bezmocní se smáli, že je na tom někdo ještě hůř než oni, a nikoho nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Osvědčil se a postupně ziskaval dalši přiležitosti. Zlom v jeho kariéře přinesla roku 1818 nadšená kritika Charlese Nodiera, která byla uveřejněna v uměleckém deniku La Pandore.
Deburau svoji roli propracoval. Jeho postavy byly smutné a tklivé. Deburau do nich vložil vzdor ponižovaných. Jako smutný rytíř přijímal facky, kopance a urážky - nikdy se ale nepokořil a vždy si stál za svým. Nakonec dosáhl svého vítězství a získal srdce milované Kolombíny. Toto jeho pojetí bylo zcela jiné od dosavadní praxe. Deburau si získal srdce venkovanů i Pařížanů. Vzbuzoval smích, avšak smích hořký a smutný. Přetvořil celou filozofii pantomimy a ukázal její cestu pro další věky.
Jeho osobní život měl do spokojené idylky hodně daleko. Jeho duše byla rozervaná... J. G. Deburau byl třikrát ženatý, manželství však nebyla šťastná. První žena Kašparovi brzy po svatbě zemřela, druhá ho opustila, teprve třetí, Marie, mu přinesla příslib štěstí. Měl dva syny (Philippe Germain Anselme byl provazochodec a Charles se stal tanečníkem, hercem a mimem).
Pak ale přišel jeden jediný černý den. Bylo to na jaře roku 1836. Bezdůvodně napadený Deburau udeřil opilce v rozčilení svou vycházkovou holí. Možná, že vložil do toho úderu všechnu bolest a křivdu, které mu život přinesl. Chlap udělal pár vratkých kroků, opřel se o zeď a svezl se na chodník.Jean Gaspard si znovu a znovu vybavoval scénu, jak se odehrála. Vyčítal si, že neposlechl svou ženu, obviňoval se z prudkosti, ubezpečoval se, že přece neměl zlý úmysl. Pak se přihlásil na policejním komisařství ve svém obvodu. Měl zlou noc. Druhého dne se dozvěděl, že ten člověk (jmenoval se Vielin) svému zranění podlehl. Rozsudek očekával ve vazbě. Stála při něm celá Paříž. Výrokem soudní poroty byl osvobozen.
"Co je platný všechen úspěch a přízeň publika? Jsem stejně chudý jako na počátku své kariéry. Ale... to není příčinou mého smutku. Nejhorší jsou noci, kdy nelze spát. Ze všech koutů se mi objevuje tvář toho člověka, kterého jsem přece nechtěl zabít..." K utrpení duševnímu se přidala zákeřná choroba. Deburauovi nebylo dáno žít dlouho. Naposledy vystoupil 16. června 1846. Své poslední představení dohrál zcela vyčerpán. Nabídka Alexandra Dumase, který chtěl mima pro své divadlo a chtěl pro něj psát hry, přišla pozdě.
Následujícího dne zemřel. Je pohřben na pařížském hřbitově Père Lachaise. Na svém náhrobku si přál mít nápis:
"Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil."
Místo toho zde však stojí ještě tišší prostý pomník s jediným slovem: "DEBURAU - 17 juin 1846"

Deburau měl mnohé následnovníky, kteří pokračovali v jeho stopách. Za otce pantomimy 20. století se považují dvě osobnosti: Marcel Marceau a Ladislav Fialka. Souputníci, kteří oba ve svém oboru znamenali něco mimořádného. Jak oni, tak i další pieroti 20. století však měli, mají a míti nadále budou nedostižný vzor v osobě Jean Baptiste Gaspard Deburau. Člověka, který mluvil tichem.

František Kožík o něm napsal životopisný román, který se jmenuje Největší z pierotů. Vyšel v nádherném vydání s ilustracemi Adolfa Borna.
Od roku 1992 se v Kolině koná Mezinárodní festival nonverbálního divadla Kašparův memorial (od roku 2000 mimorial).

Poslechněte si o J. G. Deburau 738. schůzku na Toulkách českou minulostí.

Zdroj: