Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele!

…neboť navštívil a vykoupil svůj lid.

Všechny texty Písma pro dnešní den se věnují mimořádné události v dějinách spásy – narození sv. Jana Křtitele, toho, o němž Pán řekl: „Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, není nikdo větší než on.“

Jan Křtitel stojí na pomezí Starého a Nového zákona. Svým způsobem završuje, uzavírá řadu starozákonních proroků, kteří ukazovali na mesiáše – a tak vlastně připravovali sv. Janu půdu k obdělávání. Ale specificky vzato patří Jan do zákona Nového; všichni proroci totiž Kristův příchod pouze předvídali, Jan mohl na Krista ukázat přímo a řící: „Hle, Beránek Boží.“ Byl to ostatně také Jan Křtitel, kdo získal Kristu Pánu první dva učedníky, první apoštoly – Ondřeje a Jana.

První čtení (Iz 49,1–6) hovoří o dvou velmi zajímavých skutečnostech. Jedna z nich je vyvolení proroka – a co v tomhle případě platí o Izaiášovi, ještě přiléhavěji sedne Janu Křtiteli. Také on byl vyvolen „ještě v matčině lůně“, také jeho Bůh volá jménem. A jméno „Jan“ není jen tak ledajaké – v hebrejštině totiž znamená „Bůh požehná“. Jan tedy mohl hlásat Boží požehnání už svých jménem.

Druhý zajímavý moment je prorokovo zoufalství (na začátku textu); dnes bychom možná mluvili o „syndromu vyhoření“: „Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu.“ Je to stesk člověka, který rozséval, ale nemá žádnou naději na to, že se ještě osení zazelená.

Nelze však opomenout přímo navazující pasáž: „Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha.“ A právě toto prohlášení připomíná hrdinovi 1. čtení i nám, že Bůh shlédl na jeho pokoru, na vědomí toho, že konečné slovo bude mít vždycky Pán. A to také umožní velmi nečekané, až paradoxní řešení situace, které vychází z Boží iniciativy: Bůh znovu dává svému služebníkovi úkol a šanci, a krom toho mu dává nový, snad ještě těžší (ale třeba i radostnější) „bojový úkol“. Dalo by se to říci asi takto:

„Jsi zklamaný? Netruchli; osvědčil ses. Proto tě teď posílám k mnohem většímu publiku.“

Slovo „národy“ které zaznívá z tohoto textu, v hebrejském originále obvykle označuje okolní národy i s jejich modlami a bůžky. Jsou to tedy pohané, od nichž si nejeden teolog držel bezpečnostní odstup.

Slova prvního čtení by se měla pravidelně připomínat – i kněžím a bohoslovcům, aby nezapomínali na Toho, který je povolal. Aby neztráceli naději, když nevidí plody svého pachtění. Ať překonávají pokušení se vším švihnout a zmizet. Ať vydrží – Bůh má pro ně v záloze ještě jiné věci, a mnohem větší!

Podobně je na tom žalm (Žl 139,1–3.13–14ab.14c–15). Ten také zdůrazňuje Janovo vyvolení od prvopočátku jeho existence. Když říká žalmista: „má podstata ti nezůstala utajena“, chce tím říci, že Bůh nás zná lépe, než my sami známe sebe. On ví, co jsme zač a před čím prcháme. On ví, co se v nás skrývá. On ví, kam až sahají naše síly a co všechno ještě zvládneme.

Novozákonní čtení ze Skutků apoštolů (Sk 13,22–26) je specifické – je to pravděpodobně jediný takový souvislý a „zdrojovaný“ text Nového zákona (pochopitelně mimo evangelia), věnující se zvláště Janu Křtiteli. Apoštol Pavel jej proslovil v synagóze v Antiochii Pisidské, tedy na dnešním tureckém pobřeží. Z celého jeho proslovu (jak bychom ho měli před očima, kdybychom si nalistovali 13. kapitolu Skutků) vyplývá právě to, co jsme už zmínili – Jan Křtitel stojí na poslední příčce žebříku proroctví a proroků. On je ten, kdo dovádí starozákonní proroctví k cíli.

Evangelium (Lk 1,57–66.80) nám dává nahlédnout přímo do události Janova narození. Je velmi pozoruhodné, že na jménu Jan trvá i jeho matka – sv. Alžběta. A přitom se to ona teoreticky neměla jak dozvědět – Zachariáš byl němý, když se vrátil z chrámu. Ale je docela dobře možné si představit, že Zachariáš s Alžbětou si po všech těch letech rozumějí i beze slov.

Ze souvislého evangelního textu je několik veršů vypuštěno. Je to pochopitelné, text je už tak docela dlouhý. Je to však známá pasáž, kterou potkáváme mnozí dennodenně (někteří „služebně“) – v breviáři. Právě dnešní den by měl být datem slavnostních ranních chval, neboť právě dnes zaznějí s větší důraznosti slova tzv. „Zachariášova kantika“. Stojí za to si je vzít před sebe a zvolna pročíst:

»Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele,
neboť navštívil a vykoupil svůj lid!
Vzbudil nám mocného spasitele
z rodu svého služebníka Davida,
jak slíbil od pradávna ústy svých svatých proroků;
zachránil nás od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí.
Slitoval se nad našimi otci,
rozpomenul se na svou svatou smlouvu,
na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi:
že nám dopřeje,
abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel
zbožně a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života.
A ty dítě, budeš prorokem Nejvyššího,
neboť půjdeš před Pánem připravit mu cestu,
dát jeho lidu poznání spásy v odpuštění hříchů
z milosrdné lásky našeho Boha,
s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti,
aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti,
a uvedl naše kroky na cestu pokoje.«

A tento text by mohl pro nás být vodítkem a inspirací pro všechny další dny – Bůh nám dopřeje, abychom mu sloužili. Bůh nás posílá, abychom mu připravili cestu. Kéž je tedy naše pinožení a plácání se pro druhé lidi skutečně ukazováním a přípravou cest, ne budováním zátarasů. Ať neztěžujeme druhým poznání spásy. A ať naše kroky skutečně vedou po cestách pokoje.