Rusínský Mnichov

Po dvacetileté existenci v Československu nastal v Podkarpatské Rusi kulturní i hospodářský úpadek.

29. června 1945 podepsal v Moskvě ministerský předseda Zdeněk Fierlinger a sovětský ministr zahraničí V.M. Molotov dohodu potvrzující ztrátu československého území na Podkarpatské Rusi. Současně československá vláda de facto vzala na vědomí, že SSSR kromě Podkarpatské Rusi zabral také slovenské území severně od města Čop.
Vládní delegace se vrátila a 2. července podává Fierlinger zprávu o její činnosti. Ještě několikrát se vláda vrací k drobnějším problémům Podkarpatské Rusi. Naposledy se o Podkarpatsku jedná ve vládě 9. listopadu 1945. Vláda má příležitost předložit parlamentu návrh zákona. Jan Šrámek znovu oponuje a praví: "Na zákoně, který představuje ratifikaci smlouvy o záměně státních hranic, se má usnésti teprve řádně zvolené Národní shromáždění."
K. Gottwalda to vyvede z klidu."Nesdílím toto stanovisko... To by všechny zákony, o nichž se usnese Prozatímní Národní shromáždění, měly podléhat potvrzení Ústavodárným Národním shromážděním?"
J. Šrámek však trvá na svém: "Teprve řádně zvolené Ústavodárné shromáždění může posoudit a definitivně potvrdit všechna legislativní opatření uskutečněná tímto Prozatímním Národním shromážděním."
Vládní návrh zákona odchází do parlamentu a tam se opět za režie KSČ odehrává poslední dějství tragédie Podkarpatské Rusi a parlamentní frašky.
22. listopadu 1945 prozatímní parlament ratifikuje smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem, podle níž Zakarpatská Ukrajina "sjednocuje se svou odvěkou matkou – Ukrajinou." Předseda sněmovny uzavře tento bod téměř cynicky: "Tím je vyřízen první odstavec programu."
Lidé žijící v Československu a na Podkarpatské Rusi měli podle smlouvy právo opce. Mohli se rozhodnout pro československé nebo sovětské občanství a měli nárok vzít si s sebou, pokud by se odstěhovali z Podkarpatska, movitý i nemovitý majetek nebo dostat náhradu. Sovětská byrokracie však žádné náhrady za majetek neposkytla.
8. srpna 1945 vyšlo vládní nařízení ČSR, podle něhož se Češi a Slováci mohli vystěhovat z Podkarpatské Rusi a žádat československé občanství. Rusíni a Ukrajinci museli však v zemi zůstat; obě strany jim odepřeli právo optovat pro Československo. Četní občané rusínské i ukrajinské národnosti prchali ze země, aby si zachránili život.
Vedení KSČ 8. dubna 1946 jednalo zřejmě na pokyn Moskvy o tom, proč mnozí rusínští a ukrajinští obyvatelé odcházejí do Československa. Usneslo se navrhnout, aby se pro občany, kteří hodlají opustit Podkarpatsko zřídili záchytné internační tábory. Současně se na slovenských hranicích zvýšila ostraha, a tak se znemožnil příchod mnoha vlastenecky a demokraticky smýšlejících občanů z Podkarpatské Rusi.
Na smlouvu o změně státních hranic nemůžeme být v žádném případě hrdi. Je to akt ponížení a hanby. Jednalo se o Podkarpatsku, o něm a bez něho.
Přes milión československých občanů bylo předáno sovětské říši. Není proto divu, že tento protiprávní akt nazývají dodnes na Podkarpatsku "rusínským Mnichovem" a vyčítají Praze, že nenašla dost sil i diplomatické obratnosti jej z československé strany později anulovat jako protiprávní.
Pohnutou a tragickou historii této části země si v celkové šíři přečtěte na wikipedii nebo zde.

Zdroj:
http://www.members.tripod.com/~pf_cz/zu/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Podkarpatsk%C3%A1_Rus

Podkarpatská Rus je termín označující historické území, na němž se nyní rozkládá dnešní ukrajinská Zakarpatská oblast, z přísně historického hlediska je to označení jedné ze čtyř samosprávných zemí Československa v letech 1919-1939.