Tonička Hofmanová – Žijeme jen jednou

Ač doba byla těžká, přece pravda zůstává pravdou, láska je hybnou silou života.

Naděje klene duhu od skrytého dětství v rodině, která svým stylem života dává dětem sílu pro život v nárocích doby, přes život v činné službě druhým - dětem, mládeži, spoluvězeňkyním, starým a nemocným a za všech okolností: doma, ve škole, ve vězení, v léčebně - až k novým obzorům v proměnách času. (A.H.)

Antonie Hofmanová se narodila 13. června 1923 v Horní Branné u Jilemnice. Většinu života žila a pracovala v Podkrkonoší. Do jejího mládí zasáhla německá okupace, válečná léta prožila v Praze. Uprostřed války se rozhodla pro vyučování náboženství.

Snažila se vychovávat mládež k životu podle křesťanských zásad, za to byla v době komunismu zatčena a odsouzena na šest let vězení, zvláště za šíření myšlenky jocismu (křesťanského dělnického hnutí z Francie) mezi mladými v Podkrkonoší. Vězení snášela statečně.

Po návratu z vězení nacházela obživu jen velmi těžko. Prošla řadou různých profesí, nakonec pracovala jako ošetřovatelka v dětské léčebně v Janských Lázních. Tam sloužila těm nejmenším celých třiadvacet let.

Koncem 70. let se přestěhovala do Jilemnice a její dům ve Zvědavé uličce se stal postupně místem setkávání křesťanů a předávání víry navzdory tehdejšímu nepřátelskému postoji režimu. Tak pokračovala v naplňování svého celoživotního poslání - předávat víru druhým, zvláště mladým, svědčit o Bohu vlastním životem a vytvářet kolem sebe společenství.

V Jilemnici ve Zvědavé uličce, v nebezpečné době, za komunismu se začala scházet mládež. Do velké světnice horské chalupy se jich hodně vešlo, i když někteří s flétničkou v ruce museli posedávat po zemi. Nejradostnější chvíle byly v den před Štědrým dnem. Vešel se sem i betlém a stromeček tu zavoněl, ověšen ozdobami z korálků i z barevných papírů. Dvakrát za měsíc se tu četlo Slovo života, věta z Písma svatého, aby evangelium naplňovalo každodenní život. Zde si mladí vyprávěli své zkušennosti s evangeliem, a tak se vzájemně sbližovali a radovali se i z různých dobrodružství, která tím vznikala. Nastal nedostatek kněží, ale toto společenství tím netrpělo. Z Příchovic sem pravidelně dojížděl P. Mirek Šimáček, někdy i pater Pavel Jančík, ale i pater Pavel Rousek také přijel a i Ladislav Kubíček a od Bělohradu Josef Kajnek, dnešní biskup. Tradice setkání tu stále pokračuje, i když s jinými zkušenostmi a s technickými pomůckami a s dalšími kněžími.
V tomto podhorském kraji prostoupeném i pohraničními oblastmi byla v době komunismu pozavírána mládež pro náboženství nazvaném nedovolené sdružování. Ani jejich modlitby ve vězení za mládež nezůstaly před Bohem nevyslyšeny. Dnes se tito bývalí vězňové ve svém stáří ještě rádi sejdou ve Zvědavé uličce. Kéž by žádný občan v Jilemnici nebyl opuštěn, má možnost se zapojit do modlitební skupinky, nebo do třetího řádu sv. Františka či Dominika. Kdo rád zpívá, dvakrát se modlí, říká se lidově. (A.H.)

Vše, co z ní vyzařovalo, bezprostřednost a humor, který ji neopouštěl ani v posledních dnech pozemského života, bylo plodem její hluboké víry v Boha, který je Láska.
Byla 62 let členkou sekulárního františkánského řádu.
Napsala také několik knih, nejznámější jsou její autobiografie „Žijeme jen jednou“ a „Svoboda v nesvobodě“ o létech prožitých v komunistickém vězení.

V roce 2007 obdržela ocenění záslužným křížem „Pro Ecclesia et Pontifice“, které ji udělil papež Benedikt XVI. a také pamětní medaili města Jilemnice za aktivní odpor proti komunistickému režimu.
Zemřela v Jilemnici dne 16. června 2009 ve věku 86 let.
Spočinula na místním hřbitově v Horní Branné a očekává Den vzkříšení.

Toničku si můžet připomenout ve fotografii a ve fotopříběhu v Tarsiciovi. 

Zdroj:

http://www.bihk.cz/aktuality/zpravy/1005-zemrela-antonie-hofmanova.html
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Zijeme-jen-jednou.html
http://ikd.bihk.cz/clanek.php?claid=2569
https://www.signaly.cz/fotky/29611?paginator-page=3