Švýcarský reformátor Jan Kalvín

(francouzsky Jean Calvin) se narodil 10. července 1509.

Pocházel z rodiny notáře Gérarda Cauvaina v pikardském Noyonu, byl druhý syn z celkem šesti sourozenců. Studoval práva v Orleans a v Bourges, pak teologii v Paříži. Jeho reformační činnosti ovlivnilo právě asi právnické vzdělání. Pro reformační Luterovo učení se Kalvín rozhodl v roce 1533, vlastně teprve na počátku svých pařížských teologických studií, takže v následujícím roce musel toto město opustit. Přesídlil do Štrasburku, kde ve velmi krátkém čase sepsal své zásadní dílo Istitutio christianae religionis (1536).  Tato kniha byla koncipována jako katechismus pro vzdělané a stala se základní učebnicí reformované teologie. Kalvínovými odpůrci poukazovali, že jeho pojetí predestinace bylo vykládáno, jako by měl Bůh být zdrojem všeho hříchu. Již roku 1536, kdy vydal své zásadní dílo, se Kalvín objevuje na pozvání reformátora Viléma Farela v Ženevě. Kalvín vypracoval přísný obecní řád, který narazil na silný odpor, proto městská rada oba radikály roku 1538 vyhnala. Krátce působil v Basileji, ve Ferraře a ve Štrasburku, kde přednášel biblickou teologii. Kalvín se v roce 1541 vrátil do Ženevy, kde se usadil natrvalo. Město, volně spojené se švýcarským Spříseženectvem, se vymanilo z vlivu savojských biskupů a současně se stávalo útočištěm hugenotů z celé Francie. Již ke konci roku zde bylo zavedeno Kalvínem vypracované přísné církevní zřízení. I když nevykonával přímo vládu, měl na ni velký vliv. Svojí autoritou prosadil mj. zákaz zábav, které sváděly k nemravnostem a nezřízenosti (např. tanec), aby se lidé mohli soustředit na Boha, na poctivou práci a šetrnost. Zákaz zlatých šperků přinutil ženevské zlatníky, aby si hledali jiné zaměstnání, a položil tak základ švýcarského hodinářství. Kalvínova Ženeva je proslulá především nesmlouvavým vymáháním morálního chování, jež vyústilo v bezprecedentní zásahy do soukromí. Jakékoli vybočení z normy bylo podrobně vyšetřováno. Stejný model byl uplatňován i ve venkovských oblastech, jež Ženevě podléhaly. Současně však Kalvínovo církevní zřízení uplatňovalo v nebývalé míře demokratické zastoupení, výše zmíněnou politiku prováděla volená staršovstva. Demokratické zvyklosti však byly zaváděny jaksi mimochodem; Kalvín a další reformátoři rozhodně nehlásali, že věřící by měl právo ovlivňovat život církve, a volbu vnímali spíše jako jeden ze způsobů nacházení Boží vůle. Radikální prosazování morálního života však v Ženevě brzy narazilo na odpor, jenž byl vyjadřován i teologicky. Formovala se opoziční strana, jež proti Kalvínovu rigorismu kladla důraz na nauku o Boží milosti. Společnost se štěpila, přibývalo násilností na obou stranách.
Za čarodějnictví bylo roku 1545 upáleno 23 osob. Vrcholem bylo odsouzení a upálení Michaela Serveta, lékaře a teologa španělského původu, jenž vyznával antitrinitářské nauky. Servet se v Ženevě pouze na krátko objevil v roce 1554. Tato exekuce, jakkoli vzbudila pohoršení, znamenala pro Kalvína zásadní upevnění jeho moci a rozprášení tábora jeho odpůrců. Kalvínovi šlo o upevnění reformace v Ženevě a chtěl se také postarat o tamní francouzské hugenoty, kterým v jejich vlasti hrozilo pronásledování pro víru. Vroce 1560 přijala Ženeva oficiálně kalvínské vyznání. Stejně jako Zwingli prosazoval i Kalvín přísné a doslovné dodržování Bible. Jeho učení opředurčení navázalo na myšlenky Augustinovy, které Kalvín silně radikalizoval. Podle něho je o člověku předem rozhodnuto, kdo dojde spásy a kdo bude zatracen. Člověk se o tom však dozvídá podle toho, jak se mu daří vést poctivý a mravný život.
V posledních letech svého života byl Kalvín považován za rozhodující teologickou autoritu. Byl respektován i svými protivníky v rozvíjejícím se sporu o Večeři Páně.
Nejvíce energie Kalvín věnoval v této době budování ženevské akademie, jež se stala nejvýznamnější reformovanou vysokou školou v Evropě.
Jan Kalvín zemřel 27. května 1564. Velký zájem lidu spatřit jeho tělo vedl ženevské představitele k tomu, že jej pohřbili na neznámém místě, aby zabránili vzniku nového kultu. Teprve v 19. století byl vybudován kenotaf na přibližném místě jeho pohřbu.
Horlivý spisovatel, kazatel a polemik Kalvín se stal zakladatelem širokého proudu v protestantské teologii, často označovaného jeho jménem. Kalvinistické církve dnes mají zastoupení prakticky po celém světě. Zvlášť silné je jejich postavení v USA, kde podstatně přispěly k formování národního charakteru a - podle slavné domněnky Maxe Webera o vlivu protestantské etiky na vznik kapitalismu. Ženeva, do které proudilo mnoho exulantů z celé Evropy, se pak stala jedním z hlavních protestantských center na starém kontinentě. Po Kalvínově smrti v zásadě splynula jeho církev se zwingliány, a dala tak základ švýcarské národní církvi (vznik v roce 1566), Velmi ovlivnila Jednotu bratrskou a utrakvisty v Česku. Později na kalvinismus navázala mimo jiné i Českobratrská církev evangelická.
Životní osudy Kalvínovy po napsání Instituce a podrobný rozbor jeho díla, učení, vztahů i vlivů naleznete v knize J. L. Hromádky: Calvin, kardinál a reformátor, vyd. Jan Laichter, Praha, 1936. Tam je také uvedena cizí i domácí literatura Kalvínova života i díla. Z později vydaných prací sluší se vzpomenout R. Říčana: Od úsvitu reformace k dnešku, vyd. YMCA, Praha 1948 (kde kap. VII. jedná o Calvinovi a jeho reformaci) a F. M. Dobiáše: Jan Kalvín, vyd. YMCA, Praha 1941 a týž spisek slovensky: Ján Kalvín, vyd. ev. ref. církev, Lúčky 1947. Nakladatelství Kalich (Praha. 1949) vydalo Modlitby Jana Kalvína.

Zdroj:
http://www.getsemany.cz/node/2947
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Kalv%C3%ADn