Jesu dulcis memoria

Nalezl jsem tedy, nejsladší Ježíši, toto tvé i své Srdce a proto tě budu vzývat, můj Bože.

Poslechněte si nejprve hymnus Jesu dulcis memoria, který sv. Bernard z Clairvaux složil, pochopíte lépe žár lásky, který hořel v jeho srdci.

Rodíme se, abychom zemřeli, umíráme, abychom žili. (sv. Bernard)
Bernard pocházel ze šlechtické rodiny ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. Narodil se roku 1090 nebo 1091. Vystudoval na klášterní škole řeholních kanovníků v Saint Vorles v Chatillon, kde vynikal pro své nadání v latině, básnickém projevu i v řečtině. V roce 1111 vstoupil se čtyřmi bratry do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Po čtyřech letech byl pověřen zbudováním kláštera v Clairvaux. Ve 25 letech přijal kněžské svěcení i opatskou hodnost. Z nového kláštera šířil do Evropy cisterciáckou reformu. Hodně cestoval a založil přitom 160 dalších klášterů. Urovnával spory, bojoval proti herezi, zorganizoval dvě křižácké výpravy na osvobození Božího hrobu. K prvním spisům sv. Bernarda patří "Chvály Mariánské" a "O milosti a o svobodné vůli."
Byl volen za rozhodčího ve sporech velmožů i za rádce církevních hodnostářů. Podle něj chvála nemá být vnímána jako ukázání na to, čím jsme, ale čím být máme, a tak má být hlavně povzbuzením k větší aktivitě v dobrém. Vedle chvály se mu dostávalo i výtek za přehnanou přísnost. Přesto jeho přísnost nepůsobila odrazování, ale spíše opak. Na duchovní cestu přivedla jeho rodnou sestru Humbenu a Jindřich, syn francouzského krále, se Bernardovým působením stal pokorným mnichem a pak i dobrým biskupem.
Bernard se vyznačoval mariánskou úctou, úsilím o pokoru a heroickou lásku.
Bernard byl papežem také poslán posoudit zjevení a knihu abatyše Hildegardy z Bingenu. Vyjádřil se v tom smyslu, že v knize uváděná zjevení mají nadpřirozený charakter, ale pochopí je jen ten, jehož srdce bude proniknuto láskou k Bohu.

Když tě Bůh zkouší, je to známka, že tě nechce zavrhnout.
Zesláblý, ke sklonku života, byl ještě trevírským biskupem povolán do Met, kde urovnal krvavý spor šlechticů s měšťany. Onemocnění, se kterým se vydal do Met, se již nezbavil a 20. srpna 1153 mu vyčerpán, uprostřed svých mnichů, podlehl.

Hned po jeho smrti bylo žádáno svatořečení. Prohlášen za svatého byl papežem Alexandrem III. Roku 1174 a roku 1830 byl prohlášen učitelem církve.

Doporučuji zájemcům k přečtení životopis Vita secunda, který patří do oboru hagiografie (nikoli pouhé "biografie", slouží tedy k formaci a duchovnímu růstu)

Zdroj:
http://catholica.cz/?id=3848
http://revue.theofil.cz/krestanske-osobnosti-detail.php?clanek=505
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bernard_z_Clairvaux

Jeho Srdce je se mnou. A nebojím se to říci, neboť Kristus je mou hlavou. Jak by mi mohlo nenáležet to, co patří mé hlavě? Jako tedy oči mé tělesné hlavy jsou skutečně mé, tak i duchovní Srdce je mým srdcem. A co je na tom divného, jestliže množ­ství věřících bude jedno srdce?
Nalezl jsem tedy, nejsladší Ježíši, toto tvé i své Srdce a proto tě budu vzývat, můj Bože. Dovol jen, aby mé prosby stoupaly do svatyně vyslyšení a přitáhni mě cele ke svému Srdci. Ohavnost mých hří­chů mě sice zdržuje, poněvadž však ono Srdce je velmi rozšířeno nepochopitelnou láskou, ty, jenž sám můžeš očistit člověka počatého z nečistého se­mene, dej, abych odložil horu hříchů a byl schopen projít uchem jehly. Ó Ježíši, nade vše vynikající krásou, obmyj mě od mé nepravosti a očisti od mých hříchů, abych očištěn tebou byl uschopněn přistoupit k tobě nejčistšímu a ve tvém Srdci za­toužil přebývat po všechny dny svého života, abych vždy dovedl i poznávat i plnit tvou vůli.
Proto byl proboden bok, aby nám byl otevřen vchod. Proto bylo zraněno tvé Srdce, abychom v něm a v tobě, zbaveni vnějších soužení, mohli pře­bývat. A ještě proto bylo zraněno, aby rána vidi­telná ukazovala neviditelnou ránu lásky. Jak se mů­že tento žár lépe jevit, ne-li že si dal zranit nejen tělo, nýbrž i Srdce? Tělesná rána tedy ukazuje ránu duchovní...
Kdo by Srdce tak zraněné nemiloval? Kdo by tak milujícímu nesplácel láskou? Kdo by tak čisté neobjímal? ... My tedy dosud přebývajíce v těle, jak jen můžeme, milujme, splácejme láskou, objímejme svého Raněného, jemuž bezbožníci prokláli nohy i ruce, bok i Srdce, a snažme se, aby naše srdce, do­sud tvrdé a nekající, zasloužilo být spoutáno pou­tem jeho lásky a zraněno šípem. 

http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=311
(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 6, 1927. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)