Operní výlet č. 1

2. 8. 2013 12:05
Rubrika: osobnosti

Dneska a zítra v Události dne zavítáme do světa opery.

Dnes uplynulo 92 let od smrti jednoho z nejlepších tenorů Enrica Carusa.

Tento italský operní pěvec byl v prvních dvou desetiletích 20. století nejpopulárnější zpěvák jakéhokoliv žánru a byl také jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby. Carusovy populární nahrávky a výjimečný hlas, proslulý pro svou vyzrálou sílu, krásu a jedinečnou bohatost barvy, z něj udělaly asi nejznámější operní hvězdu své doby. Vliv jeho pěveckého stylu byl takový, že prakticky všichni následující italští tenoři (a mnoho tenorů jiných národností) se ve větší či menší míře hlásili k jeho dědictví.

Caruso (vlastním jménem Errico) se narodil 25. února 1873 v italské Neapoli. Svoji kariéru započal v Neapoli v roce 1894. Jeho první velkou rolí byl Loris v opeře Umberta Giordana Fedora v Milánském Teatro Lirico v listopadu 1898. Ve stejném divadle o 4 roky později vytvořil roli Maurizia v Cileově Adrianě Lecouvreur.

V roce 1903, s pomocí svého agenta, bankéře Pasquala Simonelliho, odešel do New Yorku a 23. listopadu téhož roku měl debut v Metropolitní opeře jako vévoda z Mantovy v nové produkci Verdiho Rigoletta. Následujícího roku Caruso započal své celoživotní partnerství s Victor Talking-Machine Company. Jeho hvězdný vztah s Metropolitní i s Victorem vydržel až do roku 1920.

V dubnu 1906 Caruso a členové operního souboru Metropolitní opery odjeli do San Francisca, kde měli sérii představení v Opeře Tivoli. Noc po Carusově představení Carmen vzbudilo tenora v jeho apartmá v Hotelu Palace silné zakymácení. San Francisco postihlo silné zemětřesení, které zapříčinilo sérii požárů a nakonec zničilo většinu města. Metropolitní přišla o všechny kulisy a kostýmy, které si přivezla. Svíraje podepsanou fotografii prezidenta Theodora Roosevelta, Caruso se snažil dostat z měst napřed lodí a poté vlakem, a přísahal, že už se do San Francisca nikdy nevrátí. Své slovo dodržel.

V prosinci 1910 zpíval Dicka Johnsona ve světové premiéře Pucciniho Dívky ze zlatého Západu. V roli Minnie zpívala česká sopranistka Ema Destinnová.

V roce 1918 si Caruso vzal Dorothy Park Benjaminovou, které tehdy bylo 25, ze zavedené newyorské rodiny. Měli jednu dceru, Glorii. Dorothy vydala o Carusovi dvě knihy, první v roce 1928, druhou v roce 1945, které obsahují mnoho jeho dopisů pro ni.

V září 1920 Caruso nahrál několik desek ve Victor's Trinity Church studiu, včetně Rossiniho duchovní hudby. Tyto nahrávky byly jeho poslední. 11. prosince 1920, v průběhu představení Donizettiho Nápoje lásky u něj došlo ke krvácení a po prvním aktu bylo publikum rozpuštěno. Po tomto incidentu už absolvoval v Metropolitní jen tři představení. Posledním vystoupením byla role Eléazara v Halévyho La Juive na Štědrý den roku 1920.

Caruso zemřel roku 1921 v Neapoli, ve věku 48 let. Příčinou jeho smrti byla pravděpodobně peritonitida, kvůli prasklému abscesu. Je pohřbený v honosné hrobce v Neapoli. Carusa ztvárnil Mario Lanza v nepříliš historicky přesném hollywoodském životopisném filmu The Great Caruso. V roce 1987 byla Carusovi udělena in memoriam cena Grammy za celoživotní dílo.

Carusův repertoár čítal přes 500 písní včetně tradičních italských lidovek a populárních písní té doby. Nejčastěji kupované Carusovy písně (na serveru iTunes) jsou neapolská námořnická Santa Lucia a celosvětově známá rovněž neapolská píseň 'O Sole Mio.

Zdroje:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Enrico_Caruso
http://www.imdb.com/name/nm0142297/bio

z repertoáru:

//www.youtube.com/watch?v=1ebrnxY0Fuw
//www.youtube.com/watch?v=u1QJwHWvgP8

Zobrazeno 659×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka