Básníci básně neskládají…

7. 2. 2014 20:37
Rubrika: osobnosti

Nejdůležitější životopisná data osobnosti, o které dnes bude řeč, bychom mohli shrnout asi takto: žil v letech 1922–1989. Žil i zemřel v Brně. Byl to básník a autor mnoha básnických sbírek. O kom je řeč? Dnes by své narozeniny slavil Jan Skácel.


Život kohokoli ale nelze shrnout jen do pár životopisných dat. Vezměme to ale i tak pěkně postupně. A kromě nezbytných faktů nám snad k přiblížení básníkova života pomůže pár jeho krásných veršů jako například tyto:

Z těch dobrých věcí miluji oheň

a černé stříbro hvězd

za opaskem noci...

Jak už jsem zmínila, Jan Skácel se narodil 7. 2. 1922. Pocházel z učitelské rodiny. Zatímco jeho bratr Petr se stal malířem, Jan studoval gymnázium a poté Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity (tu však až po válce). Po ukončení studií pracoval například jako šéfredaktor časopisu Host do domu.

Jeho první básnická sbírka se jmenovala Kolik příležitostí má růže. Netrvalo dlouho a Skácel se stal zakázaným autorem. Nesměl publikovat ve své vlasti, publikoval tedy alespoň v samizdatu. Později se dočkal toho, že zase mohl být vydáván. Zemřel v roce 1989. Bylo to 7. listopadu. Revoluce se tedy básník nedočkal.

 Mezi jeho sbírky patří například tyto: Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, A znovu láska (vydáno posmrtně). Z jeho sbírek je, mimo jiné, cítit lásku k rodné Moravě. Některé Skácelovy básně se dočkaly i zhudebnění. Kdo by neznal:

voda je krásná

voda má

voda má rozpuštěné vlasy...

Za zmínku stojí také to, že o tomto našem básníkovi byly dokonce natočeny i dokumentární filmy – Růžemi navštívený a Sedm slov Jana Skácela. Také nesmíme zapomnout, že jeho tvorba zahrnovala i tvorbu pro děti.

A jak jinak bychom se měli se Skácelem rozloučit než jeho básní? Nejdříve ale malé shrnutí osobnosti Jana Skácela, které najdeme na přebalu jedné z jeho sbírek: „Dokázal povýšit mikrokosmos rodné jižní Moravy na svět básnického řádu, v němž se zápasí o všechny hodnoty, které v životě člověk mít musí – o lásku, o čest i o pověst, již každý sám po sobě zanecháme…“

 

Co je k ponechání

Zas je tu jaro, zatím naznačené,

tak trochu trpké jako dým.

Rozmýšlím, co je k ponechání,

a mrtvé listí uklízím.

 

Tak tomu je a vždycky to tak bylo.

A je to zákon. Moc to vím.

Je mi jen líto utínaných větví

a loňská hnízda neshodím.

 

 

Zdroje:

        http://www.slovnikceskeliteratury.cz

        http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php

        Školní slovník českých spisovatelů (P. Dolejší, 2004)

        Překrásná je nepotřeba nářku (J. Skácel, 2006)

        Kdo učil mlčet kámen (J.Skácel, 2001, BB art - citace)

 

 autor: MarkyD – zveřejněno 7. 2. 2013 pod titulkem Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže…

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka