Dominica in albis

27. 4. 2014 0:00
Rubrika: události

Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ (Jan 20,26)


 

Prožili jsme velikonoční oktáv – jak sám název napovídá, období osmi dní intenzivního prožívání velikonoční radosti. Každý z těchto osmi dní je pro nás jakousi „malou nedělí“, „malými Velikonocemi“. O tom nás ostatně ujišťuje i každodenní zpěv chvalozpěvu Sláva na výsostech Bohu. Na počátku stojí slavnost Zmrtvýchvstání, na konci pak dnešní den – 2. neděle velikonoční.

Toto období je jedno z těch s nejstarší tradicí z celého církevního kalendáře. Vzniklo pravděpodobně již ve 3. křesťanském století, jak nám o tom podávají doklad homilie teologa jménem Asterios Sofista.

Tyto homilie jsou nejstarším známým příkladem tzv. mystagogických katechezí. Výraz „mystagogie“ znamená „uvádění do tajemství“ a v křesťanském starověku se jím označovalo systematické vzdělávání nově pokřtěných. Teprve po křtu jim totiž byly odhalovány nejzávažnější pravdy křesťanské víry, nauka o svátostech, zvláště pak o eucharistii.

Katechumeni bývali obvykle pokřtěni o vigilii Veliké noci. Tehdy – stejně jako dnes – při křtu dostávali bílá roucha na znamení toho, že kdo byl pokřtěn v Krista, v Krista se také oblékl (srv. Gal 3,27).

V římských bazilikách bývalo zvykem, že v průběhu velikonočního oktávu vstupovali nově pokřtění – nazývaní řecky neofyté nebo neomysté – na bohoslužbu s liturgickým průvodem oděni právě v oněch bílých křestních šatech. Právě podle nich se tomuto období začalo říkat Bílý týden nebo Týden bílých šatů, na křesťanském Východě také Týden obnovy.

Stopy po těchto zvycích najdeme ve vstupních antifonách jednotlivých dní velikonočního oktávu. Ty jsou totiž velice starého data a jsou zaměřeny právě na neofyty. Citujme např. antifonu z druhé velikonoční neděle – ze závěru oktávu: „Jako novorozené děti žádejte duchovní, nefalšované mléko Božího slova, abyste jím rostli ke spáse. Aleluja.“ (1 Petr 2,2)

Na tuto neděli nově pokřtění svá bílá roucha odkládali. Proto se pro tuto neděli vžil název Dominica in albis, tedy Neděle v bílém, resp. Dominica in albis deponendis neboli Neděle s odkládáním bílých šatů.

Od konce 20. století bývá také tento den nazýván Nedělí Božího milosrdenství. Tento úzus vychází z rozvíjející se úcty k Božímu milosrdenství, jak ji propagovala polská světice Faustyna Kowałská. Právě 2. velikonoční neděle je den zvláštní pozornosti Božímu milosrdenství věnované.

Mezi ctitele Božího milosrdenství patřil i krajan sv. Faustyny, papež Jan Pavel II. Je více než symbolické, že byl povolán na věčnost v předvečer – mohli bychom říci o vigilii – Neděle Božího milosrdenství, totiž 2. dubna 2005. A jistě ne náhodou byl Jan Pavel II. prohlášen blahoslaveným právě na Neděli Božího milosrdenství o šest let později, 1. května 2011, a kanonizován tři léta poté – právě dnes.

Spolu se Zmrtvýchvstalým je jednou z klíčových postav evangelního textu této neděle apoštol Tomáš – ten, kterého jsme zvyklí nazývat „nevěřícím“, až se to stalo příslovečným. Položme si však otázku, zdali si to sv. Tomáš zaslouží.

»Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“« (Jan 20,27

Řehoř Veliký totiž o apoštolu Tomášovi napsal, že „jeho nevěra pro nás znamená více než víra ostatních apoštolů“. Co tím chtěl říci? Nejspíše tolik: říkalo se tenkrát po Jeruzalémě, že apoštolové šli a mrtvé Kristovo tělo ukradli z hrobu, aby pak mohli tvrdit, že vstal z mrtvých. Tomášova skepse vůči zprávám o jeho vzkříšení tyto pověsti dostatečně spolehlivě vyvrací.

A krom toho – jako by se u sv. Tomáše projevila jedna z ctností, kterou můžeme nazvat „prozíravost spojená se střízlivostí“. Z jeho slov je znát jakýsi zdravý nadhled, který ovšem přece nevylučuje nadšení, entusiasmus, ale nezapomíná rozumně přemýšlet a nechává obě nohy na zemi.

»Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: »Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“« (Jan 20,28–29)

Kéž je tedy pro nás tato neděle časem, kdy si budeme spolu s apoštolem Tomášem vyprošovat víru, která ví, čemu věří, která se snaží ještě více pochopit. Víru, která nehledá senzace, ale nádheru pravdy. Víru, jakou měl Tomáš, když vyznal: „Pán můj a Bůh můj!“

(repríza z roku 2012)

 

Zobrazeno 1270×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka