V centru pozornosti kříž

Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem. (Zach 12,10)

Obřady Zeleného čtvrtku nás uvedly do velikonočního Třídení – Tridua umučení a zmrtvýchvstání Páně. Svým způsobem můžeme říci, že ona mše Zeleného čtvrtku byla jakousi „vigilií Velkého pátku", a to nejen liturgicky, ale i obsahově – eucharistie, jejíž ustanovení jsme slavili na Zelený čtvrtek večer, je totiž anticipací i zpřítomněním Kristovy smrti na kalvárském kříži.

Zřetelnější nám to může být, podíváme-li se na latinský text konsekračních slov. Najdeme zde totiž doslova: „toto je mé tělo, které za vás bude vydáno“ (hoc est enim corpus meum, quod pro vobis tradetur).

Dnešní den však paradoxně není dnem eucharistickým. Jak uvádí P. Raniero Cantalamessa: „Je jeden den v roce,kdy středem církevní liturgie a jejím vrcholným momentem není eucharistie, ale kříž. Tedy ne svátost, ale událost, ne znamení, ale jeho smysl. Je to Velký pátek. O Velkém pátku se neslaví mše svatá, jenom se rozjímá o Ukřižovaném a je uctíván Ukřižovaný.“

Dalším paradoxem je začátek velkopátečních obřadů. Jsou jedinými, v jejichž centru pozornosti stojí kříž – ale křížem nezačínají! Po příchodu do presbytáře totiž kněží padnou k zemi v nejpokornějším liturgickém gestu, které nazýváme prostrací, po chvíli tiché modlitby vleže však následuje vstupní modlitba a bohoslužba slova.

Toto vynechání počátečního znamení kříže, nám důvěrně známého z jiných liturgických oslav a společných modliteb, má ovšem svůj dobrý důvod, a to dokonce trojí.

První z důvodů, proč velkopáteční obřady nezačínají znamením kříže, je důvod historický. Velkopáteční obřady jsou totiž liturgií nesmírně starou, od nepaměti takto slavenou – pocházející z dob, kdy ještě žádná liturgie nezačínala křížem.

Druhá příčina je liturgická v užším slova smyslu. Někdy se říká – a je to velmi dobře řečeno – že celé Triduum, všechny slavnosti těchto tří dní se dají shrnout pod jednu – jako bychom prožívali jednu jedinou oslavu, s níž bychom ve čtvrtek začali a teprve v neděli skončili. Proto velkopáteční etapu triduální oslavy nevymezujeme oproti ostatním, nevybočujeme se znamením kříže.

Tento důraz nám pomůže lépe pochopit strukturu velikonočního slavení a její teologický základ. Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, ale i nás všech, jsou jako dvě strany jedné mince. Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání nemohou existovat izolovaně, jedno přes druhé.

Tím třetím důvodem je pravdivost znamení. Ať je jeden kříž – ten, který je vystaven k veřejné úctě – obrazem jedné, jediné Kristovy oběti na golgotském kříži. Proto se dnes nenese v průvodu kříž, proto jsou (nebo by měly být) ostatní kříže v kostele zahaleny.

A kříž má v dnešním slavení opravdu mimořádnou funkci. Vezměme také v potaz, že všechny ostatní dny vzdáváme eucharistickému Kristu čest a úctu pokleknutím. Dnes však pokleknutím vyjadřujeme úctu ke kříži, úctu ke Kristově oběti, úctu k nástroji naší spásy.

Každý den velikonočního Tridua s sebou nese něco překvapivého, něco, čím je standardní isnfrastruktura jakoby přerušena. Na Zelený čtvrtek to bylo mytí nohou, na Velký pátek uctívání kříže a na velikonoční vigilii křest a obnova křestního závazku. Dnes tedy uctíváme kříž.

Také přímluvy mají překvapivou strukturu: jáhen apod. vždy začne s výzvou k nodlitbě za určitou skupinu či kategorii a hlavní celebrant ji dokončí. A tyto modlitby mají pevně stanovené pořadí: za církev, za papeže, za služebníky církve a za všechny věřící, za katechumeny, za jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za politiky a státníky a za ty kdo trpí. A přímluvy touto formou slavené jsou rovněž velice starého data.

Po přímluvách a po uctívání kříže následuje obřad přijímání. Navazuje tak na starokřesťanskou „liturgii předem posvěcených darů, liturgiam praesanctificatorum“. A také zde – když přijímáme z eucharistie konsekrované právě na Zelený čtvrtek večer – se projevuje intimní spojení eucharistie s křížem.

Pohlédněme tedy dnes s vírou na kříž toho, kdo byl proboden pro naše nepravosti (Iz 53,5). jak píše Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI.: „Tady Bůh nevstoupil do našeho intimního života, nýbrž prolomil jeho hranice do nového prostoru na druhé straně smrti. Teď už nejde za námi, ale jde před námi a drží pochodeň v neprobádaných dálkách, aby nám dodal odvahy jej následovat.“

A cesta na druhou stranu smrti, za její moc a hranice, vede ránou v probodeném Kristově boku.

Zdroje:
Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného
Joseph Ratzinger: Hledět na probodeného
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení