Pán a Dárce života

8. 6. 2014 0:00
Rubrika: události

»Svatý Otče, všemohoucí věčný Bože, tys o Letnicích dovršil dílo našeho vykoupení, a těm, kteří se v Kristu stali tvými syny, sesíláš svého Svatého Ducha. V něm dáváš své církvi život, v něm tě lidé nacházejí, v něm tě vyznávají všechny národy a jazyky…«


– těmito slovy se obrací vděčná církev k Bohu, našemu Otci, v prefaci, v mešním textu dnešního dne, kdy oslavujeme příchod Svatého Ducha, toho, o němž vyznáváme, že je náš Pán a Bůh, Dárce života – tak jsme alespoň zvyklí zpívat či recitovat v mešním krédu, v nicejsko-cařihradském vyznání víry.

Snad by byla namístě malá poznámka právě k této pasáži kréda: možná si automaticky spojujeme slova „Pán a dárce“ a oba spojujeme s přívlastkem „života“. Není to však přesné. Ne že by Duch Svatý nebyl Pánem života, ale tato interpretace by neodpovídala přesně původnímu znění a záměru koncilních otců.

Cařihradský koncil totiž chtěl podtrhnout mimo jiné to, že Duch Svatý je opravdu Bůh, osoba Boží Trojice. A učinil to výrazem „Pán“. Tak jako o Otci vyznáváme, že je Pán, tak jako Syna, Ježíše Krista, nazýváme Pánem, tak také Svatému Duchu přináleží tento titul. A může nás o tom přesvědčit například latinské znění: zde najdeme vyznání víry v Ducha Svatého, „Dominum et vivificantem“, což bychom mohli přeložit také jako „Pána a oživovatele“. A tato slova z kréda také dala jméno encyklice bl. Jana Pavla II. z 18. května 1986, v níž stojí psáno:

»Když se církev takto modlí, vyznává bez ustání svou víru: v našem stvořeném světě je Duch, který je nestvořený dar. Tento Boží Duch „naplňuje vesmír“, a všechno, co je stvořené, uznává v něm zdroj své totožnosti, nalézá v něm svůj transcendentní výraz, k němu se obrací a jeho očekává, vzývá ho celým svým bytím. K němu jako k Paraklétovi, Duchu pravdy a lásky, se člověk obrací: člověk totiž žije z pravdy a lásky; bez pramene pravdy a lásky nemůže žít.« (Dominum et vivificantem 67)

Působení a přítomnost Ducha velmi úzce souvisí s působením a přítomností Kristovou. Právě působením Svatého Ducha se Slovo stalo Tělem (srv. Lk 1,35) – ostatně sama skutečnost Vtělení je dílem celé Nejsvětější Trojice. Kristův život je provázen působením Ducha od prvopočátku (srv. např. Mt 3,16; Lk 4,1.14; 10,21). A je to Duch Svatý, který má přijít po Kristově odchodu a dovršit jeho dílo (srv. Jan 14,26).

Církev je formována Božím Duchem. Letniční události jsou plným právem chápány jako konstitutivní pro její existenci (Sk 2), Duch v církvi působí, dává jí svědčit (Sk 5,32), řídí její působení (Sk 8,29) a dává jí růst (Sk 9,31). Církev je „znamením neustálého Božího přicházení do dějin člověka, (…) dynamickým společenstvím oživovaným Duchem, který ji vede k eschatologické plnosti“. Je to Duch, který „nám přichází na pomoc v naší slabosti“ (Řím 8,27), vytváří z nás Boží chrám (srv. (1 Kor 3,16–17) a učí nás „volat: ‚Abba, Otče!‘ (Řím 8,15).

Foto: IMA, vira.cz

Slavíme tedy dnes seslání Ducha Svatého. Písmo mu dává titul Paraklétos – to lze vyložit jako Utěšitel, Přímluvce, Zastánce, Prostředník či Pomocník. Doslovný překlad by však byl „Ten, který je přivolán“. Skutečně první křesťané často volali k Duchu Svatému, resp. vzývali Boha s prosbou o Ducha Svatého. Tato volání se nám dochovala v liturgických modlitbách – říká se jim epikléze.

Epikléze, epikletická modlitba hraje svou klíčovou roli v eucharistických modlitbách; na křesťanském Východě je dokonce pokládána za její nejpodstatnější část. Je nepochybně velkým přínosem, že v obnovené liturgii dostává toto základní gesto křesťanského slavení (Sk 8,17; 1 Tim 4,14) prostor i při slavení ostatních svátostí.

Modlitba nad vodou před křtem v obřadech velikonoční vigilie obsahuje slova epikletického charakteru, v níž je určující role Svatého Ducha zvlášť patrná: „Shlédni tedy, Bože, na svou církev a otevři jí pramen vody, tryskající do života věčného. Kéž tvůj Svatý Duch učiní tuto vodu znamením milosti tvého jednorozeného Syna: Ať svátost křtu smyje všechno staré a špatné, aby člověk, stvořený k tvému obrazu, povstal z vody a z Ducha Svatého k účasti na tvém životě.“ Zde máme jasně vyjádřenou strukturu svátostného znamení: voda – Duch Svatý – milost.

Rovněž explicitně je zmíněn Duch Svatý (a bylo by dosti podivné, kdyby tomu tak nemělo být) v modlitbě, jíž se udílí biřmování: „Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista, tys dal ve křtu těmto svým služebníkům odpuštění hříchů a život věčný. Sešli na ně svého Ducha Utěšitele: dej jim ducha moudrosti a rozumu, ducha rady a síly, ducha poznání a lásky, a naplň je duchem bázně před tebou. Skrze Krista, našeho Pána.“

Sama eucharistická modlitba je zaměřena striktně k Otci. K němu se obrací shromážděný Boží lid skrze Krista a od něho si vyprošuje dar Ducha – to je patrné zvláště v epikletických pasážích eucharistických modliteb. (Dlužno dodat, že na křesťanském Západě je epikleze stále poněkud nedoceněna.)

Stojí zde „v epikletických pasážích“, nikoli „v epikletické pasáži“. Mnozí si vzpomeneme, že epiklézí je nazývána část eucharistické modlitby bezprostředně před proměňováním. Je tomu skutečně tak, ovšem to není jediná epikléze ve slavení eucharistie. Po proměňování totiž má své místo ještě jedna – tzv. komuniální epikléze.

Tato epikléze je modlitbou o realizaci koinónie liturgického shromáždění. Církev slovy předsedajícího prosí Otce o seslání Ducha Svatého, aby On z účastníků této celebrace, kteří přijmou Kristovo tělo a krev, učinil Boží lid – aby se stali „jedním tělem a jednou duší v Kristu“, „v Duchu Svatém jedním tělem“ a zároveň „dokonalou a živou obětí v Kristu“.

Závěr eucharistické modlitby – trinitární doxologie – je velmi hutnou zkratkou této teologické struktury: obrací se k Otci skrze Krista, s Kristem a v Kristu a v jednotě Ducha Svatého. A vzhledem k tomu, že doxologie je jednou z nejstarších součástí kánonu, lze snad říci, že reflektuje originální postoj prvních křesťanských generací. A velmi podobně jsou strukturovány závěry mešních modliteb.

Rovněž konsekrační modlitby ordinace (jáhenského, kněžského, biskupského svěcení) jsou strukturovány epikleticky. Je vyprošován Duch Svatý, který posiluje ke službě a upřímné lásce (při jáhenském svěcení), Duch svatosti (při kněžském svěcení) a moc Ducha, který řídí a vede (při biskupském svěcení).

Epikletické gesto a zmínka o Duchu Svatém jsou přítomny i v tzv. uzdravujících svátostech. Pomazání nemocných se uděluje slovy: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého.“ V absoluční formuli je pak Svatý Duch zmíněn v první, tzv. anamnetické části: „Bůh (…) na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha.“

Paradoxní je zdánlivá absence epikletického prvku při vlastním slavení svátosti manželství; podle západního chápání (nikoli ovšem podle východního!) nemají žehnací modlitby konstitutivní charakter. Přesto však mají své pevné místo v rámci obřadů přijímání. Duch je zde „pečetí svatební smlouvy, pramenem lásky ženicha a nevěsty, silou, jíž se bude obnovovat jejich věrnost“.

Proč takový dalekosáhlý rozbor slavení svátostí? Inu proto, že Duch Svatý bývá často pro nás jakýmsi „Velkým Neznámým“, kdežto svátostnou liturgii pokládáme spíše za důvěrně známou. Teď si můžeme lépe uvědomit, že bez pomoci a působení Svatého Ducha by veškeré naše snažení, včetně liturgie, šlo vepsí.

Jak nás učí církev, Duch Svatý je »Duch života a pramen vody, která tryská do věčného života. Skrze něho Otec oživuje lidi mrtvé hříchem, a jednou v Kristu vzkřísí jejich smrtelná těla. Duch přebývá v církvi i v srdci věřících jako v chrámě, modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti. Uvádí církev do veškeré pravdy, sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary a zdobí svými plody. Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem. Neboť Duch i nevěsta praví Pánu Ježíši: „Přijď!“« (LG 4)

zdroje:
bl. Jan Pavel II.: Dominum et vivificantem; encyklika z 18. května 1986; česky: Zvon, Praha 1997
Giglioni, Paolo: Svátosti Krista a církve; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
Kunetka, František: Úvod do liturgie svátostí; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001
Kunetka, František: Slavnost našeho vykoupení; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997
Matwiejuk, Kazimierz: Epikleza w modlitwach eucharystycznych; in: Sobeczko, Helmut Jan (red.): Modlitwy eucharystyczne Mszału Rzymskiego; Uniwersytet Opolski, Opole 2005

repríza z 19. května 2013

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka