Probodené srdce

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky, skrze našeho Pána, Ježíše Krista.

Neboť on nás miloval do krajnosti: Vydal se za nás smrt a dal se vyzdvihnout na kříž, aby všechno přitáhl k sobě. Z jeho probodeného srdce vytryskla krev a voda, a církvi se otevřela studnice života; a všichni jsou pozváni, aby přicházeli a s radostí čerpali milost a spásu. (z preface k dnešní slavnosti)

Co lze psát o Ježíšovu Srdci? Proč slavíme dnešní den? Proto, abychom nezapomněli, že Kristus coby člověk měl také v lidském těle orgán zvaný srdce? Proto jistě ne. Tedy proto, abychom potěšili všechny romantické duše? Také ne. Či snad proto, abychom na pokraji léta vytvořili protiváhu únorovému „valentinskému“ šílení? To už vůbec ne.

Snad nám dá odpověď prorok Izaiáš.
Tak praví Hospodin:
»Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní…« (Iz 49,15n.)

Proto slavíme dnešní slavnost. Abychom si uvědomili, že nás Bůh miluje. Že jeho láska k nám není jen nějaký abstraktní pojem, natož prchavý, přelétavý cit. Jeho myšlenky nejsou naše myšlenky. Ale Boží láska je natolik konkrétní a natolik stálá, že můžeme s klidnou odvahou hovořit o orgánu, který bývá s láskou nejčastěji spojován – o Srdci. O velkém, milujícím Srdci.

Jak zdůrazňoval Josef Zvěřina, výstavbovým principem katolické teologie je „nejen, ale i“ – Bůh stvořil nejen svět viditelný, ale i neviditelný. Kristus je nejen člověk, ale i Bůh. Církev je nejen složena z nedokonalých lidí, ale i svatá jakožto Kristovo tělo. Bůh je nejen rozum, ale i láska – takto, a jen takto lze říci, že „má srdce“.

Toto Srdce je centrem – a nezdráhám se napsat „epicentrem“ – Kristovy bytosti, Kristovy osobnosti. Toto Srdce je schopné milovat až do krajnosti, až do sebevydání. Toto Srdce je na kříži probodené.

»Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří byli s Ježíšem ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili. To se stalo, aby se splnil výrok Písma: „Ani kost mu nebude zlomena.“ A na jiném místě v Písmu se říká: „Budou hledět na toho, kterého probodli.“«

Nelze psát o Kristově Srdci, o Srdci probodeném, a nezmínit přitom nedostižný text Karla Rahnera. Nebudu jej sem kopírovat celý; prosím, najděte si jej a přečtěte. A radši i víckrát.

»Připomeňme si ještě jednou, že srdce je starobylý výraz, který značí to nejhlubší nitro člověka jako osoby. Nemyslí se tu na fyziologický orgán těla ani na nějakou abstraktní skutečnost, jen na samotné nitro člověka, v kterém sídlí a probíhá jeho věčnost, kde se setkává se svým Bohem.

Jestliže má být úcta Božského srdce opravdová, má připomínat Pánovo srdce již jménem. Není nevyhnutelně potřebné, aby se naše vzývání a modlitby adresovaly přímo na toto srdce. Stačí, a v případě přehnané přecitlivělosti je i lepší, jestliže se obrátíme na Pána Ježíše samého a budeme ho vzývat, hledat a milovat při pohledu na jeho Srdce. Ze všeho, co jsme o úctě božského Srdce vysvětlili, vyplývá toto: Kněz zítřka najde smysl svého povolání, svoji „identitu“, jestliže pohlédne na Pánovo srdce. To je Srdce, které vzalo na sebe temnosti a hříchy světa a svoji opuštěnost od Boha. Vložilo do otcových rukou Srdce, které nehledalo jinou moc než moc odpouštět a milovat. Srdce, které bylo probodnuto kopím, aby se stalo pramenem milosti. Hle, srdce, které je současně středem světa. V něm se střídají Bůh i svět, věčnost i časnost, život i smrt. Hle, Srdce, v němž se sjednocuje Božství i člověčenství v podstatnou jednotu, vstoupily do existenční skutečnosti, a tak provedly svoje cíle. V tomto srdci se smiřuje Bůh i člověk, vtělené slovo i lidské bytosti.«

»Když hovořím o Ježíšově srdci, vyznávám vlastně to sjednocující nejhlubší nitro, které se zjevovalo a uplatňovalo v životních událostech Ježíše z Nazaretu, dávaje tomuto životu význam a smysl, smysl Boha a lásky, která se rodí a omlazuje ve smrti. Toto Srdce není „sladké“ Srdce, ale spíše děsivé Srdce. Děsivé pro svou smrtelnou úzkost a lásku, se kterou se Bůh sám vydává do rukou svých stvoření, aby jim mohl odpustit viny hříchu. Děsivé pro svou náročnost, se kterou nás vyzývá, abychom se zúčastnili jeho údělu. Děsivé konečně pro důvěru, kterou do nás vkládá přes naše křehkosti a nestálosti. A jestliže je toto srdce sladké, jde vlastně o sladkost lásky, která dozrála ve smrti. Jestliže ji chceme pochopit, musíme s ní nejdříve spolutrpět. Jestliže má být kněz zítřka mužem s probodnutým srdcem, musí vstřebat toto proražené srdce.

Srdce člověka je ještě vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost. Právě proto pochopit úctu Ježíšova srdce ve víře, naději a lásce je stále nové dobrodružství, které se završí jen tehdy, když člověk odkryje svoje vlastní srdce a zjistí, že tato děsivá hloubka je plná Boha. To platí o jednotlivci tak, jako o dnešní společnosti.

Pravá pobožnost roste i dnes v mlčení a samotě. Jen v té mlčenlivé samotě se lze naučit od Boha opuštěného, Ukřižovaného, jak třeba milovat Boha až na smrt. Bude se dívat na toho, kterého i on probodl a pocítí, že tato rána proráží i jeho vlastní srdce. Tehdy se možná se strachem probudí z ospalosti církevního úředníka a úzkost a obava, aby se nezpronevěřil svému povolání, mu probodne srdce.

Pane, při Tvém srdci Tě vroucně
prosím, přeměň mě svou všemohoucnou
milostí na muže s probodnutým srdcem,
protože jen takový může být
Tvým knězem!«

Celý text můžete najít (a prosím, učiňte tak!) na stránkách pražského Pastoračního střediska. Nevymyslím, neposkládám, nevytvořím lepší slova a řádky. Proto předávám slovo Karlu Rahnerovi definitivně. A věřím, že mi dáte za pravdu.

repríza z roku 2012