Tělo a krev Páně

19. 6. 2014 0:00
Rubrika: události

»Chci Boží chléb, tělo Ježíše Krista, toho z Davidova rodu. Za nápoj chci jeho krev, jeho nepomíjející lásku.« (sv. Ignác z Antiochie, Římanům 7,3)

Právě dnes prožíváme slavnost Těla a krve Páně, slavnost Nejsvětější svátosti, slavnost viditelné, hmatatelné, poživatelné přítomnosti našeho vykoupení. Slavnost toho, že se Kristus rozhodl splnit svůj slib „já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,20) tímto obdivuhodným způsobem. Slavnost toho, že Pán vyslyšel prosbu emauzských učedníků: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ (Lk 24,29)

Jistě, ustanovení Nejsvětější svátosti jsme oslavili již na Zelený čtvrtek. Proč máme tento svátek jakoby „navíc“? Proč ho církev zavedla? Bylo to v polemice s nekatolíky, kteří Kristovu přítomnost v chlebě a víně chápali jinak? Bylo to v době, kdy v církvi víra v eucharistii opadala?

Kdeže. Dnešní slavnost se poprvé objevuje v roce 1246 v Lutychu a po 18 letech byla zavedena pro celou církev. Začala se tedy slavit v době vřelé zbožnosti, všeobecně rozšířené úcty k eucharistii, v době, která si vynutila zavedení nového prvku v liturgii mše – totiž pozdvihování. Lidé 13. století toužili spatřit eucharistického Krista.

 

Ano, velikonoční Triduum v sobě obsahuje oslavu Poslední večeře, oslavu ustanovení. Eucharistie je totiž připomenutím a zpřítomněním velikonočního tajemství, velikonočního díla spásy. Nicméně tak jako prožíváme zmrtvýchvstání nejen o Velikonocích, ale i každou neděli, proč bychom nemohli ještě jednou plně zaměřit svou pozornost na svátost Kristova těla a krve? A úzkou spojitost s velikonočním tajemstvím naznačuje i fakt, že dnešní slavnost patří mezi pohyblivé svátky, jejichž datum se odvozuje od data Velikonoc.

Zahleďme se tedy ještě jednou pozorněji dnes do ohniska Boží lásky, do ztělesněných Velikonoc. Prožijme dnes hlubokou vděčnost za to, že dnešek patří mezi dny, v nichž církev navzdory všem technickým a jiným obtížím nabízí všem přijímajícím nejen chléb života, ale i kalich spásy – že smíme přijímat pod obojí. Vždyť – jak říká Raniero Cantalamessa, papežský kazatel: „Není jistější cesty k přijetí Ducha Svatého, než přijímat Kristovu krev.“

A církev sama prohlašuje: „Svaté přijímání plněji vyjadřuje svou formu jako znamení, je-li podáváno pod obojí způsobou. Vysvítá totiž z něho jasněji, že je to znamení eucharistické hostiny, jasněji se vyjadřuje Boží vůle stvrdit novou a věčnou smlouvu v Pánově krvi a lépe se naznačuje vztah mezi eucharistickou hostinou a eschatologickým pozváním do Otcova království.“ (instrukce Eucharisticum mysterium 32)

Nebojme se však. Církev dobře ví, proč je možné a přípustné přijímat jen pod jednou způsobou; ostatně činila tak už v prvních staletích, jak nám o tom svědčí sv. Justin Mučedník, když donášela eucharistický chléb nemocným a vězněným.

V Nejsvětější svátosti totiž není přítomno něco, ale Někdo. Věříme přece, že Ježíš Kristus třetího dne po své smrti skutečně vstal z mrtvých a skutečně žije – právě teď, když čtete tyto řádky, je Kristus zcela skutečně a nepopiratelně živý úplně stejně jako v den svého zmrtvýchvstání. Když tedy přijímáme oltářní svátost, ať už pod jednou, nebo pod oběma způsobami, přijímáme v ní skutečného, živého, vzkříšeného Ježíše Krista, tedy celého a úplného, s tělem i krví. Nepřijímáme něco – tedy mrtvé tělo bez krve – nýbrž Někoho – svého živého Pána a Spasitele, tak jak je živý právě teď, i když ho vidíme jen pod způsobami chleba a vína.

Jak připomínají fascinující slova jedné z eucharistických modliteb, jako kdysi učedníkům putujícím do Emauz, tak dnes i nám Zmrtvýchvstalý otvírá Písmo a láme chléb. Kéž se i nám otevřou oči a my jej poznáme při lámání chleba. Kéž i my se vydáme na cestu ke svým bratřím a sestrám, s nimiž vytváříme v eucharistii zcela unikátní jednotu. Vždyť „je to jeden chléb, a proto tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“. (1 Kor 10,17)

Připojme se, můžeme-li, k eucharistickému průvodu, který se možná právě v našem městě či vesnici, v naší farnosti či diecézi koná právě o slavnosti Těla a krve Páně. Prožijme tak, připomeňme si, uvědomme si lépe, že jsme putující Boží lid, církev, která „je na cestě pokušeními a těžkostmi posilována silou Boží milosti, kterou jí Pán přislíbil, aby ze slabosti těla neochabla v dokonalé věrnosti, nýbrž zůstala důstojnou snoubenkou svého Pána, a aby se nepřestala působením Ducha Svatého obnovovat, dokud cestou kříže nedojde ke světlu, které nezapadá“ (LG).

 

Prameny:

Jan Pavel II.: Mane nobiscum, Domine
Raniero Cantalamessa: Eucharistie – naše posvěcení
Adolf Adam: Liturgický rok

repríza z roku 2012

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Tento blog je součástí s.magazínu, který připravuje Redakce signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Ondřej Válka